Novou Perinbabou nám Juraj dal poslední poselství a ukázal, k čemu se vrátit, říká Deana Jakubisková
Než poznala režiséra Juraje Jakubiska, hrála ve Slovenském národním divadle, kde strávila celkem dvanáct let. Už tehdy měla pověst charakterové herečky. Když se potkali, pozdravil ji pokynutím klobouku, ale víc pozornosti mu nevěnovala. Měla ho za režiséra, který netočí. „Netočil, protože neměl producenta. Vždycky dělal něco v koprodukci. A já jsem ani nevěděla, co to obnáší,“ vzpomíná herečka.
V roce 1988 ji obsadil do postavy fanatické svazačky Želmíry ve filmu Sedím na konári a je mi dobre, která se stala její první výraznou filmovou rolí. Po roce 1989 se manželé Jakubiskovi rozhodli přestěhovat do Prahy. Začala hrát v Divadle Bez zábradlí, odkud ale v roce 1994 odešla.
Zrodila se producentka
„Byla jsem rok doma. Kromě péče o rodinu jsem s Jurajem dělala scénáře a byla jsem součástí všech filmových příprav. Vzhledem k tomu, že jsem uměla anglicky a velmi dobře rozuměla německy, chodila jsem s ním na všechny schůzky a vyjednávání. Spoustu věcí jsem pochopila, tak jsem řekla, že právě sehnal producenta. Sešlo se to v pravý čas, proto říkám, že nic není náhoda.“
Jejich první spolupráce byla na filmu Nejasná zpráva o konci světa. „Tehdy mě lidem a novinářům představil jako producentku. Všichni se smáli a říkali, že to nemůžu zvládnout. Opravdu do detailu jsem netušila, jak je to těžká práce, ale dostala jsem do týmu skvělé lidi. Bylo to přínosné, naučila jsem se spoustu věcí. A v roce 1997 vznikl nádherný film. Jsem šťastná, že jsem s ním takový film udělala a stala jsem se i jeho součástí,“ vypráví o jednom z nejdražších a nejvýpravnějších filmů v historii Česka i Slovenska, ve kterém zároveň ztvárnila Veronu, jednu z hlavních postav.
V roce 2008 ho překonali výpravným historickým thrillerem Bathory, kde si producentka po delší době také zahrála.
Jakubiskovo poselství
Byli spolu 40 let. „Jak se doba měnila, tak si občas povzdechl, že nikdo nic netvoří, ale všichni jen prodávají. A občas mu někdo připomněl Perinbabu (Jakubiskovu úspěšnou vánoční pohádku z roku 1985 – pozn. red.). Možná i proto se rozhodl po třiceti letech vytvořit Perinbabu a dva světy,“ líčí producentka.
„Víte, když žijete s Jurajem, tak jste součástí jeho snů. A my uměli oba snít a intenzivně jsme za těmi sny šli a uměli jsme si je plnit. Nebyl sen zbohatnout, ale sen něco vytvořit. Perinbaba byla do té doby neexistující pohádková bytost a on ji vytvořil a přesně pojmenoval, jakým způsobem existuje. Jsem podobná povaha jako Juraj, a když něco dělám, tak to dělám na dřeň.“
Nová Perinbaba je o tom, že člověk může vírou a láskou překonat cokoli. „Po třiceti letech se svět velmi změnil a on tady hlavního hrdinu vrací ke skutečné lásce a podstatě. Ukázal nám všem cestu. A to už se film dokončoval a on ho najednou ještě celý přestřihal. Řekl, že život je jízda a postupem času si uvědomuju, že to bylo jeho poslední poselství, aby nám řekl, že máme přestat dělat hlouposti, vrátit se k tomu, co jsme – lidi. Začít ctít vlastní hodnoty, vztahy, rodiče, mít úctu, přestat se bát používat slovo láska. A to všechno v tom filmu je.“
Netrápilo ji někdy, že se stala producentkou a přestala hrát? Kdy prožívala herecký smutek? Kolikrát se s Jurajem potkali, než zjistili, že mají vzájemné hluboké vnitřní propojení a jsou si souzeni? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
