Od nošení kulis k ceně Thálie a do Národního divadla, to je cesta herečky Veroniky Lazorčákové
Netají se tím, že se v začátcích ve studentském divadle hodně styděla, proto se raději pohybovala v zákulisí. Monology, které si připravila k přijímačkám na JAMU, své mamince, známé divadelní teoretičce, předvedla potmě. „S ostychem je to už ale mnohem lepší, zkušenosti pomáhají,“ směje se Veronika Lazorčáková.
Dobrou školu dostala v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde byla čtyři roky v angažmá. „Lidé tam jednají na rovinu. Když se jim něco líbí, dají to najevo. A když se jim něco nelíbí, tak samozřejmě taky. Platí to o spolupracovnících i divácích,“ říká herečka.
V letošní sezóně nastoupila do činohry pražského Národního divadla. „Šla jsem za lidmi. Jsou tam silní zástupci mé generace třicátníků. V minulosti tak divadla přece vznikala – sešla se parta lidí třeba z ročníku a založili divadlo,“ dodává Lazorčáková. Čeká ji mimo jiné práce na inscenaci Noční sezóna pod vedením Daniela Špinara nebo zkoušení Fausta v režii Dana Friče.
Do Olomouce se vrací nejen za rodinou, ale také do studia Českého rozhlasu, kde natáčí rozhlasové hry a četby nejen pro naši stanici, ale i pro stanici Vltava.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
