Pavelčákova ulice nebo Pavelčáková ulice?

Ostatně, v mluveném jazyce se koncovka ve jménech ulic natahuje a někdy i úplně mění docela často, zvlášť když se vypustí samotné slovo ulice – můžeme slyšet např. on bydlí na Masarykové místo Masarykově nebo bylo to někde na Wolkerové místo Wolkrově.

Příčinou tohoto jevu je, že už několik set let se z češtiny pomalu vytrácejí specifické tvary přivlastňovacích přídavných jmen, totiž tvary typu otcův a matčin. Už v textech z 18. století čteme třeba Jobová místo Jobova (podle starozákonního trpitele Jóba) nebo k nevěstě Kristové místo Kristově. A také třeba čertovej mlejn ve smyslu „čertův mlýn“.

A ženské tvary českých příjmení typu Nováková, Matějková, Richtrová jsou vlastně výsledkem stejných vývojových procesů – i tady šlo původně o přivlastňovací přídavná jména. Marie Novákova, tedy patřící do rodiny jistého Nováka, a podobně Matějkova, Richtrova.

Čeština tedy postupně všechna přídavná jména sjednocuje – skloňování typu otcův, matčin, bez otcova, bez matčina, otcovu, matčinu se ztrácí a dominovat začíná i tady skloňovací vzor mladý. U příjmení typu Nováková, Matějková, Richtrová hrálo roli také to, že už dávno nevyjadřují nějaké „vlastnictví ženy někým“, ale prostou „příslušnost ženy někam“.

Také v případě zmíněného užívání jména ulice ve tvaru Pavelčáková, do Pavelčákové, koupil to v Pavelčákové zřejmě působí ztráta povědomí o tom, že se tato ulice jmenuje podle odbojáře z doby nacistické okupace Jaroslava Pavelčáka, a není to tedy takový typ jména, jaké má třeba ulice Ostružnická, Ztracená, Kateřinská a podobně.