Při stavbě vysílače na Pradědu myslel na techniku i turisty

Už při studiu Jana Lišku ovlivnil jeho pedagog, architekt Bedřich Rozehnal, který spojoval krásu staveb s účelností, zejména při výstavbě zdravotnických zařízení. V jeho stopách se chtěl vydat i po absolutoriu, ale nakonec mu učarovala televize. Pracoval v úseku zajišťujícím vysílání signálu a působil hlavně v Brně.

Když se na konci šedesátých let začalo uvažovat o stavbě vysílače na Pradědu, zpracovávala projekt nejprve pražská projektová organizace. Na popud tehdejšího vedení ministerstva spojů však původní projekt nebyl přijat a úkol byl předán do Brna, kde jej dostal na stůl architekt Liška. „Tehdy se stavěly vysílače jako příhradové ocelové stožáry, ale já věděl, co počasí na Pradědu umí. Tak jsem se jel zeptat techniků na vysílači Kleť a ti přede mnou málem padali na kolena, abych příhradový stožár nestavěl, že lézt na něj v zimě v případě poruchy je o zdraví.“

I díky tomu vyprojektoval betonový tubus s prstencem pro antény, do nějž umístil i vyhlídkovou plošinu. Tubus spočíval na základně, ze které vybíhaly tři křídla respektující tři horské hřebeny vybíhající z Pradědu. Vysílač je vysoký 146,5 metru – původní výška 162 metrů klesla po výměně anténního nástavce v roce 1993 a jeho vrchol je tak nejvýše položeným místem u nás. V objektu vysílače se podařilo umístit jak potřebné zázemí pro vysílač a jeho pracovníky, tak i restauraci. Navíc je věž i nejvýše položeným vyhlídkovým místem u nás, ze kterého je vidět značná část republiky.

Praděd v zimě|foto: Miroslav Kobza