Přímo z místa: Vlakem na konec světa s Jaroslavem Rudišem a Pavlem Peterkou

2. červenec 2023

Když se na kolejích sejdou tři milovníci železnice, může i z běžné projížďky lokálkou vzniknout zajímavá cesta plná vyprávění, příhod a vzpomínek. A to je případ setkání nejznámějšího hostinského na kolech jídelních vozů Pavla Peterky, spisovatele a autora komiksu a filmu o nejslavnějším železničáři Jesenicka Aloisi Nebelovi Jaroslava Rudiše a znalce jesenické krajiny a našeho kolegy Mirka Kobzy.

Na cestu vlakem „na konec světa“ může člověk přilákat náhoda, nebo brzký ranní telefonát jednoho z účastníků, asi nejslavnějšího hostinského na kolech jídelních vozů Pavla Peterky. Jeho pozvánka, že by chtěli se spisovatelem a duchovním otcem nejslavnějšího, byť fiktivního železničáře Jesenicka Aloise Nebela Jaroslavem Rudišem, vyrazit na cestu do Javorníku a zpět, však byla více než lákavá. A tak vznikla poněkud netradiční reportáž z cesty, kterou mnozí z posluchačů absolvují denně například do práce.

Trať z Lipové-Lázní do Javorníku má už také svou historii. První vlaky na Jesenicko dorazily po dostavbě trati Hanušovice - Glucholazy v roce 1888. Už při udělení koncese se stavitelé dráhy Rakouská společnost místních drah, zavázala k vybudování dalších dvou železnic, které měly vést na státní hranici. Jedna měla končit ve Velkých Kuněticích, a ta druhá v Bernarticích, kde měla navázat na již existující pruskou trať Otmuchow - Dziewietlice. Soukromý investor závazek nesplnil, ale rok po zestátnění této páteřní trati se 20. prosince roku 1894 začalo stavět. Budovalo se rychle a kupodivu už 2. července 1896 byl zahájen provoz.

Na počest slavnostního otevření přichystal v Kobylé majitel velkostatku baron ze Skal občerstvení pro účastníky zahajovací jízdy. Na zpáteční cestě byl v Horních Heřmanicích připraven v budově zemědělské střední školy banket pro 100 hostů, mezi nimiž nechyběli ani zemský hejtman hrabě Larisch, president zemského sněmu hrabě Clary a ministr železnic von Guttenberg. Dráha z tehdejší stanice Dolní Lipová na státní hranici u Bernartic měřila necelých 27 kilometrů a stála 1,7 milionu zlatých.

Trať měla pomoci místnímu hospodářství, zejména zemědělské výrobě ale také rozvíjejícímu se kamenoprůmyslu. Nejtěžší úsek museli stavitelé překonat hned nad stanicí Dolní Lipová, kde železnice překonává sedlo Na Pomezí. Stoupání zde dosahuje více než 28 promile, kterému pomáhají ostré oblouky, a najdeme zde také jediný 105 metrů dlouhý tunel. Za Pomezím se trať dostává do údolí řeky Vidnávky a ji provází až do Velké Kraše. Konečnou zastávkou na vybudované lokální dráze byla stanice Bernartice. Z ní vedla trať dále přes hranice do tehdy německého Heinersdorfu (dnešních polských Dziewietlic) a dále do Otmuchova. Po trati jezdily zejména produkty místního hospodářství ale v nemalé míře i lázeňští hosté z Německa do Lipové a do Jeseníku.

Neštěstí v květnu 1899

Na novou trať se začaly brzy nabalovat odbočky do hospodářských center kraje. Už v roce 1897 se začala budovat trať z Bernatic do Javorníka a také z Velké Kraše, tehdejších Hukovic, do Vidnavy. Vznikaly také četné vlečky, z nichž nejdelší vedla ze Žulové do kamenolomů u Černé Vody. Dobové dokumenty nám podávají zprávu o neštěstí v Bernarticích, ke kterému došlo 6. května 1899, kdy nádraží v Bernarticích explodoval obytný patrový dům pro železniční úředníky. Výbuch byl prý tak silný, že správce stanice byl vymrštěn z prvního patra z pohovky na sousední pozemek. Jemu se nic nestalo, ale hlídač Antonín Brosig v troskách zahynul. Příčina nikdy nebyla objasněna, ale podle dobového vyšetřování se ve sklepě domu mohl vznítit uhelný prach.

Zajímavostí je, že v roce 1925 byla v čekárně bernartického nádraží zřízena menšinová škola pro české děti.
Přímo z místa

Po vzniku československé republiky provoz pokračoval. Zajímavostí je, že v roce 1925 byla v čekárně bernartického nádraží zřízena menšinová škola pro české děti, která sloužila dva roky, než obec škole koupila novou budovu. Po okupaci Sudet převzaly provoz na trati říšské dráhy. Železnice sloužila jako dříve až do roku 1945. Už v lednu byl provoz přerušen a po trati jezdily téměř výhradně vojenské transporty. Do vnitrozemí ranění, do Pruska munice a zbraně. V květnu už byl provoz zastavěn úplně. Ustupující vojska se snažila znemožnit využití trati Rudou armádou a tak demolovala drážní zařízení. Asi nejvážněji byl poškozen lipovský tunel, který 8. května v obou portálech vyhodili ženisté do povětří. Provoz na trati z Lipové do Bernatic byl obnoven v září roku 1945. Přes hranice se však už nejezdilo.

V roce 1963 došlo ke zrušení trati na polském území do Otmuchova, a také celý úsek z našeho území byl potom až ke státní hranici rozebrán. Polská část tratě byla snesena v březnu 1971. Koncem osmdesátých let bylo v českém pohraničním úseku zlikvidováno i traťové těleso. Pokud se dnes podíváte od bývalé staniční budovy v Bernarticích směrem v pokračování trati, vidíte na našem území už jen pole. Pohlédnete-li ale dále do Polska, můžete vidět charakteristickou cihlovou vodárnu a vedle staniční budovu bývalé stanice Dziewietlice. Z celé trati je dnes na polském území provozován pouze dvoukilometrový úsek do otmuchovského cukrovaru.

Alespoň na české straně se jezdí, i když nedávno byl zrušen provoz na odbočce do Vidnavy, ale do Javorníku se stále jezdí. Dokonce zde po mnoha letech začala jezdit i nová moderní souprava, i když z trati nevymizely ani klasické motoráčky řady M810. A když se na cestu vydají tři nadšenci do vlakového cestování, zažijete na kolejích spoustu zajímavého vyprávění, příběhů i storek a dokonce si můžete užít i občerstvení podobné servisu v jídelním voze. A i o tom je rozhlasová Cesta na konec světa s Pavlem Peterkou a Jaroslavem Rudišem na vlnách Českého rozhlasu Olomouc

Spustit audio