Stál u zrodu venkovních sportovišť. Je skvělé, že už se lidi nestydí cvičit venku, říká David Huf

„Když někomu něco radím, tak chci, abych lidi motivoval, posouval. Musí mi to věřit, takže k tomu patří, že i já se pořád udržuju. I když už se musím přemlouvat,“ přiznává v pořadu Alex a host. „Je to o tom, jak si člověk nastaví priority. Mně hlava nedovolí být pasivní. Rád chodím pěšky, takže každý den jsem v pohybu. To dodržuju.“

Když trénoval vrcholově, hýbal se šest hodin denně. „Teď už jsem v úplně jiné fázi. Zlom byl po čtyřicítce, pak i po padesátce. Tělo už se brání větším aktivitám, vedu s ním pořád nějaký vnitřní dialog. Rád spím, spánek je taky velmi důležitý, zajdu do lesa, který máme kousek, rád jdu s kamarádem na pivo. Ale pak do toho zase šlápnu.“

Myšlenka venkovních sportovišť

Díky šampionátům cestoval, měl tak možnost poznat fitness kulturu od Austrálie až po Jižní Ameriku. „Nesledoval jsem jen naše soutěže, měl jsem oči otevřené a viděl jsem tak spoustu programů, které různé organizace dělaly pro tamní lidi. Měl jsem možnost si pár takových projektů takzvaně osahat a přičichnout k tomu. V Austrálii jsem pobýval pár týdnů v takové vesnici, která byla čistě pro seniory. Komunitní místo, kde měli všechno včetně pohybových terapií.“

Ta myšlenka mu utkvěla v hlavě. V Praze se později dohodl s magistrátem a vznikl projekt, který rozhýbával seniory. „Je to už asi patnáct let, co jsme v Praze postavili prvních pár desítek fitnessových parků, vyškolil jsem pár trenérů a učili jsme tam seniory cvičit. Dneska už je to fenomén, který využívají i mladí. A nikdo už se dnes nestydí cvičit venku.“

Zpočátku na něj ale koukali skepticky. „Když jsem kamarádům říkal, že jdu cvičit se seniory, tak koukali, že jsem se asi zbláznil. Ale já tomu věřil a říkal jsem, že jednou to bude fenomén. A je. Každý nemá možnost chodit do fitka, tak jsme vybrali hezká místa venku, pěkně na čerstvém vzduchu. Bylo to těžký, ale dnes už každé město má takové aktivity, infrastruktura je vybudovaná. Je to tady jako jinde ve světě. A lidi se tím už i chlubí, že se tam jdou protáhnout, děda bere vnučku a je to fajn.“

Alex Mynářová a David Huf|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Je těžší s cvičením začít, nebo udržet se? Kdy přichází první krize? Po jaké době se člověku dostane cvičení takzvaně do krve? Co doporučuje začínajícím trenérům? Kdysi trénoval Ivetu Bartošovou nebo Jiřího Menzela. Jak na to vzpomíná? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.