Už nemusím nikomu nic dokazovat, ani sama sobě, říká Barbora Munzarová

Podobu nezapře, ani nechce. Proč taky? Je dcerou skvělých herců Jany Hlaváčové a Luďka Munzara a je na to pořádně pyšná. „To víte, že jsem v začátcích chtěla jít svou vlastní cestou, na všechno si přijít sama, osahat si tu profesi pěkně popořádku. Nechtěla jsem poslouchat dobře míněné rady,“ vzpomíná se smíchem.

Bára je bezprostřední, milá, vstřícná a vypadá, že nikdy nemívá trému. Pozvala mě do herecké šatny, bylo asi padesát minut před začátkem představení. Líčila se, česala, sledovala telefon, jestli se neozve dcera, zdravila se se svými kolegy a jen tak mimochodem odpovídala na otázky. Třeba na tu ohledně sportu. „Dost dlouho to vypadalo, že půjdu na Fakultu tělesné výchovy a sportu, nakonec ale přece jen dostalo přednost herectví. Hýbu se teď hlavně doma – chodím a oblíbila jsem si jógu,“ říká.

Dozvídám se, že klasické divadlo před pár lety opustila, odešla z angažmá ve Vinohradském divadle na volnou nohu. Jezdí s přítelem Martinem Trnavským a divadelním spolkem Frída po celé České republice a už vůbec se nebojí improvizace. Naopak, ožívá, vychutnává si ji. „Když jsem ve Frídě začínala, stávalo se mi, že jsem se několikrát během představení zamotala, přeřekla, zjistila jsem, že na sobě i po letech praxe u divadla budu muset zapracovat. Jít na to jinak. Dnes už se bavím,“ konstatuje.

Rozzáří se, když se jí zeptám na Plzeň. Město, kde jí nabídli první angažmá. Byla to výborná škola, skvělé vedení a taky láska. S Martinem Stránským jsou dodnes přátelé.

Zajímalo mě taky, proč už pár let nic nenatočila a zjišťuju, že si cíleně dala pauzu. Potřebovala vydechnout. Dát si do pořádku zdraví, osobní život. Občas zamíří do dabingu, občas do rozhlasu. Mikrofon má hodně ráda. Vždyť jejími prvními učiteli byli skvělí režiséři Elmar Klos a Olga Walló.

autor: voj
Spustit audio