Věra Grygarová: Učit do „pasťáku“ se dřív chodilo z trestu. Já jsem se přihlásila dobrovolně

Jako dítě živnostníka, nepřítele lidu a „pétépáka“ měla Věra Grygarová z Veselíčka na Přerovsku vlastně štěstí. Díky výbornému prospěchu se bez přijímaček dostala na gymnázium. V době Pražského jara studovala na vysoké. „ Problémy přišly až po skončení školy, s nástupem normalizace. Kamarádka emigrovala a mě čekaly výslechy na STB. A taky v praxi jsem si užila. Přemísťovali mě z jedné školy na druhou.  Tak jsem se sama přihlásila do výchovného ústavu, kam se chodilo z trestu. Pomohla mi mužská výchova, jako jediná žena jsem se díky tomu ve sboru dokázala uplatnit,“ vzpomíná bývalá ředitelka Dětského domova se školou pro mladistvé delikventy.

Na praxi vzpomíná ráda, s některými chovanci zůstala v kontaktu dodnes. „Chlapci byli většinou z nefunkčních, rozvrácených rodin. Byli mezi nimi i vrazi, násilníci. Po sametové revoluci k nim přibyli i synové podnikatelů, na které rodiče neměli čas. Vyšli z prostředí, kde se s nimi nikdo nemazlil. A tak se někdy použily stejné prostředky, aby neměli pocit, že se jich bojíte,“ vypráví.

Dnes je Věra Grygarová už v důchodu, ale nezahálí. Stále se věnuje sportu, má ráda přírodu a cestování. A taky spolupracuje s veselíčským muzeem. Třeba na výstavu, která připomíná 100. výročí vzniku samostatného Československa, přinesla pár předmětů z pozůstalosti svého dědečka, podnikavého živnostníka a nadšeného amatérského fotografa. „Našla jsem i jeho deník, který si vedl. To čtení mě nesmírně obohatilo, přineslo poznání mých předků a často vyloudilo úsměv na tváři, to když došlo na pikantní historky,“ říká Věra Grygarová s úsměvem.