Výprava do zlatých časů ve Zlatých Horách

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Repliky zlatorudných mlýnů

Muzeum, skanzen, staré štoly a další stavby a místa připomínají hornickou minulost Zlatých Hor. Tvrdou práci, těžký život horníků i vodou poháněné velké stroje představí průvodci reportáží Přímo z místa.

Zlatohorsko je s těžbou zlata spojené od středověku. Důlní činnost na Zlatohorsku byla ukončena v roce 1993. Počátky nejsou přesně doloženy. Má se za to, že v 10. až 12. století byly rýžovány sedimenty u říčních toků a později ve 12. a 13. století se přešlo k primárním ložiskům ve skále. Tím vznikly dva revíry, první písemná zmínka o zdejších dolech pochází z roku 1348,“ říká Marian Čep z městského muzea.

Ve Zlatokopeckém skanzenu navštěvujeme nejdříve zmenšeninu hornické osady – srubu, ve kterém si procházíme nejen obytné místnosti, ale také hospodářské zázemí, kde pracovaly ženy, zatímco muži dobývali zlato. Stavení chrání pozorovací věže. „Loupeživí rytíři a lapkové osady přepadali, kradli horníkům to, co si vydobyli. Středověké osady se do dnešních dob nedochovaly, protože když do Slezska vtrhli husité, osady vypálili,“ říká průvodkyně Jana Weissová.

Ve zlatorudných mlýnech si prohlížíme systém dvou staveb, kde zlatokopové mělnili sedimenty a vytěženou rudu. Pak se zlato tavilo v peci, kterou vidíme na druhé straně zlatonosné říčky Olešnice. To se dozvídáme od našeho dalšího průvodce Jaroslava Šprungla, který u kádě také učí děti zlato rýžovat.

Příjemné ochlazení v dusném počasí nabízí Poštovní štola. Leží poblíž poutního místa Panny Marie Pomocné. Vybaveni svítilnou a ve zdejších stísněných chodbách nezbytnou helmou vstupujeme do podzemí. Důležité jsou také pevné, vodě odolné boty, se kterými se nebojíte projít loužemi. V expozcici nás zaujme loni zprovozněná replika velkého dřevěného stroje z první poloviny šestnáctého století s kolem podobným tomu, které jsme si před chvilkou prohlíželi na zlatorudných mlýnech.

Podzemní jezírko v Poštovní štole

„Chodby a dobývky se vytvářely pod úhlem 45 stupňů, aby voda vytékala samovolně ven, ale těžba probíhala do větších hloubek, a proto bylo potřeba postavit vodotěžé zařízení. Voda sem byla přiváděna z kopce, pomocí vantrok přes komín se dostala na kolo, které roztočila, to dalo do pohybu klikový hřídel, přes další zařízení pak tato energie rozpohybovala pumpy, které čerpanou vodu dostávaly na úroveň Dědičné štoly, tou pak samovolně vytékala ven“, říká průvodce podzemím Jan Fröhlich.

„Ve štole se ještě kocháme pohledem na jezírko, železité krápníky a modrobílé usazeniny. „Tady jsme se dostali k naší nejkrásnější části, je to takzvaná alofánová výzdoba. Vzniká tak, že voda, která prostupuje skálou na sebe váže modrou měď a bílý zinek,“ dozvídáme se od průvodce, který nám také povídá o dobách, kdy v dolech pracovaly celé rodiny se sedmiletými dětmi.

Více se dozvíte, pokud sami navštívíte město Zlaté Hory na úplném severu našeho kraje, u hranic s Polskem. Ještě před tím si poslechněte naši rozhlasovou reportáž.