Brníčko u Uničova bylo po celou dobu vrchnostenské správy rozděleno na dvě části
Obce s názvem Brníčko najdeme v našem kraji hned dvě. Stejně jako obec na Šumpersku získalo i Brníčko u Uničova své jméno podle podmáčené slaťovité krajiny, ve které vzniklo. Podle některých záznamů navíc neslo jméno Brnice či Brník rameno řeky Oskavy, které zdejší mokřady napájelo.
O to zajímavější je české pojmenování osady, které zní už v 15. století Pernik i německé jméno Pirnik, které bylo na české Brníčko změněno až po roce 1789. Nejstarší zmínka o Brníčku u Uničova nese letopočet 1358, kdy obec patřila zeměpánovi a zčásti byla spravována drobnými držiteli. Ve 14. století ještě obec patřila zčásti šternberskému panství a zčásti městu Litovel. Obě části byly pronajímány různým leníkům. V té době je v Brníčku uváděn i poplužní dvůr. Výnosy z litovelské části obce později patřily litovelskému klášteru a po jeho zániku tamnímu špitálu.
Vlastivěda moravská zabývající se Uničovským okresem píše, že původně se do zemských desek obec psala jako Brník. Později se však už objevuje ve zdrobnělé podobě. Autor to dává do souvislosti s nějako katastrofou a zánikem části vesnice, snad v době obléhání Uničova uherským vojskem v roce 1468.
Obec byla i nadále rozdělena mezi šternberské a litovelské državy. To platilo až do roku 1848. Ještě v roce 1839, těsně před zánikem patrimoniální správy odvádělo 39 místních obyvatel daně do Litovle a 176 osob patřících pod vrchnost ve Šternberku.
Vrátíme-li se ještě hlouběji do minulosti, obec byla díky blízkosti Uničova výrazně popleněna za třicetileté války. Podle dobových dokumentů při obléhání města Švédy zcela vyhořela. Tyto katastrofy měly velký vliv na počet zdejších obyvatel. Ten výrazně poklesl a do obce se po válce začali stěhovat obyvatelé mluvící německy. Tak se původní slovanská obec z velké části poněmčila.
Přes vrchnost ve Šternberku a v Litovli byl pro Brníčko Uničov stále velmi důležitý. Do zdejšího chrámu chodili lidé na bohoslužby a zdejší děti docházely původně také do zdejší školy. Až v roce 1853 byla v Brníčku postavena vlastní školní budova.
Obyvatelé obce byli zejména zemědělci. Už před I. světovou válkou zde existovala velká cihelna Alberta Siegla, která fungovala až do 70. let 20. století. Mimochodem, právě v jejím hliníku byly nalezeny mnohé artefakty pravěkého osídlení v okolí Brníčka. Kromě toho zde fungovaly spíše menší řemeslné provozy.
Nejvíce obyvatel v Brníčku žilo kolem roku 1910, kdy se zde uvádí 340 obyvatel, všichni německé národnosti. Pak už jejich počet začal klesat. Obec často postihovaly také povodně, které přinášela Oskava z hor po vydatných deštích i po jarním tání. Proto si obec od řeky držela jistý odstup. Domy, které dnes najdeme kolem cesty k mostu přes Oskavu byly vystavěny až v nedávné době.
Po válce, kdy byla obec z velké části vysídlena, se sem stěhoval uničovský průmysl. V blízkosti cihelny byl vybudován komplex Uničovských strojíren, který přesáhl svou rozlohou velikost obce. Funguje dodnes. Navíc zde má sídlo firma produkující pelety a brikety a další provozy. Od roku 1960 se Brníčko stalo součástí Uničova.
K historickým památkám obce patří bezesporu kaple Panny Marie, postavena už v roce 1695, což z ní dělá jednu z nejstarších drobných sakrálních staveb v kraji. Současnou podobu dostala při přístavbě v polovině 19. století. Kromě toho zde najdeme ještě kříž a pomník padlých z I. světové války. Zajímavé jsou i některé usedlosti svědčící o bohatosti zdejších obyvatel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
