Bývalou osadu Josefová v Jeseníkách založili skláři. Dnes tam stojí jediný dům
Kdysi byla údolí Jeseníků osídlena mnohem hustěji než dnes. Někde se bývalé obce proměnily na rekreační osady, jinde zcela zmizely ze zemského povrchu. V někdejší Josefové zůstal stát jediný dům. V posledních letech se však zaniklá osada opět ocitá v hledáčku turistů i badatelů a díky naučné stezce sem míří i lidé, kteří by jinak o této kdysi sklářské osadě nedaleko Branné neměli ani tušení.
Josefová, německy Neu Josephthal, se rozkládala kolem soutoku potoka Hučavy a bezejmenného přítoku na jihozápadním svahu hory Troják. V současnosti je osada zcela zarostlá lesem s výjimkou jediného domu, někdejší hájovny, která dnes slouží k rekreaci. Osadou prochází zelená turistická značka vycházející z Branné a mířící přes Vozku do Koutů či Bělé pod Pradědem. Najdeme zde i naučnou stezku přibližující osudy této malé vesnice. Tu v roce 2014 vybudovaly Lesy ČR, některé zbytky domů a další stavby přitom nechaly opravit.
Historie Josefové začíná stavbou sklárny. Dostatek palivového dříví, vodní toky s dostatečným spádem a také křemen, který se v okolí vyskytuje, předurčily toto místo k výrobě skla. Sklárnu nechala lichtenštejnská vrchnost postavit kolem roku 1732. Zpočátku byl problém usadit zde skláře, postupně však přicházeli lidé a zabydlovali nové domy.
Sklárna prosperovala, vyráběla tabulové i užitné sklo, jehož ukázky můžeme dodnes vidět v šumperském vlastivědném muzeu. Kromě sklárny s dvoukomorovou pecí byla součástí provozu i pila na úpravu palivového dřeva a také stoupa na drcení křemene. Obě zařízení byla poháněna vodou.
Největší rozkvět osada zažila v 18. století
Sklárna v Josefově fungovala až do 31. července 1790, kdy byl provoz ukončen, a o rok později byla budova prodána a přestavěna na obytný dům. I když část sklářů odešla do jiné sklárny, část obyvatel zde zůstala a někteří skláři se později vrátili. Využili své znalosti těžby a zpracování dřeva a začali pracovat jako dřevorubci.
Díky slušným příjmům ze sklárny a také z těžby dřeva se osada vykoupila z roboty a nevolnictví a dále se rozvíjela. V roce 1834 měla Josefová už 19 domů a 100 obyvatel. Patřila v té době k nedalekým Novým Losinám, ale většina úřadů a také fara byly v Branné. Od poloviny 19. století je v obci zmiňována i škola, kam chodily děti i ze Zadního Alojzova.
Na konci 19. století vzrůstala poptávka po dřevě. To bylo potřeba dostat do údolí k železnici, a tak v letech 1896 až 1897 vybudovala lichtenštejnská lesní správa lesní železnici, která měla dřevo svážet. Celková délka přesahovala dvacet kilometrů. Jedna z větví vedla až pod Josefovou, kde na ni navazovala svážnice, jejíž most je dnes obnoven.
Na osudu Josefové se podepsala i druhá světová válka. Nejenže deset zdejších mužů padlo na frontě v řadách německé armády, ale po válce byla většina obyvatel vystěhována. Ani ti, kdo mohli zůstat, však nesměli obývat své původní domy, ty sloužily pouze k ubytování lesních dělníků při práci v lese. V roce 1959 nastoupili do osady ženisté Československé lidové armády a s výjimkou jednoho srovnali všechny domy se zemí. Osud Josefové tak byl zpečetěn. Celou osadu pokryl les a dnes jen rozvaliny někdejších domů, Boží muka a kříž postavený na paměť padlých ve druhé světové válce, připomíná, že zde kdysi stála Josefová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
