Chebzí se kdysi jmenovalo podle černého bezu. Rostou zde však i lilie a orchideje
Jesenicko je krajem, které nepřestává překvapovat. Třeba osídlením, které se z úzkého údolí řeky přelévá proti proudu potůčku do ještě užšího údolí, aby pak v nejužším místě údolíčka vykouzlili místní lidé nejen domy, ale třeba i kapli, za kterou by jinde jezdily davy turistů. A taková je přesně osada Chebzí, ukrytá v údolíčku mezi Rejvízem a Písečnou.
Jméno Chebzí původně nesl jen potok, který zde ve Zlatohorské vrchovině za staletí vymlel v tvrdých horninách údolí, ve kterém dnes obec stojí. Osada nesla jméno Hollunder, což je německé jméno pro černý bez, který se odpradávna ve zdejších horách používal na léčení nachlazení.
Ne všechny domy, které v údolí najdeme, patří k Chebzí. V dolní části, navazující na zástavbu Písečné je osada Studený Zejf. Teprve výše, proti proudu potoka, na místě, kde na silničku procházející obcí navazuje Šmelhausova lesní cesta mířící k Rejvízu pár chaloupek odkazuje na někdejší slávu osady Chebzí.
První historická zmínka o obci spadá do roku 1772, kdy obec vznikla na někdejších panských pastvinách, původně přináležejících k državám vratislavských biskupů v okolí Jeseníku. Malá osada nebyla samostatnou obcí. Patřila nejprve k Širokému Brodu. To platilo až do roku 1924, kdy byla vesnice administrativně převedena pod správu obce Písečná.
Chebzí bylo vždy malou vesnicí. V roce 1869, ze kterého je první sčítání zde žilo 51 osob. Nejvíce, kolem osmdesátky, bychom jich zde napočítali těsně před II. světovou válkou. Tehdy zde bylo patnáct trvale obydlených domů.
Obživu místním lidem zajišťovalo drobné zemědělství, pastvinářství a práce v lese. Později k tomu přibyla i možnost najít si práci v celulózce v blízkém Studeném Zejfu. Ve třicátých letech zde byla drobná kolářská dílna, kterou však majitel provozoval pouze po práci.
Do školy a do kostela chodili místní do Písečné, kde byla k dispozici i další infrastruktura. Pro obyvatele Chebzí byla cesta sem opravdovým skokem do civilizace, vždyť v samotné osadě nebyla například ani elektřina zavedena ještě po válce.
Právě válečné události udělaly konec za těžkým, ale přece jen idylickým životem zdejších starousedlíků. Někteří padli na frontách války, jiní byli nuceni odejít po jejím skončení a ze čtyř rodin, které směly zůstat, tady nakonec přetrvaly jen dvě, i když další starousedlíci se nakonec směli vrátit. Zato noví obyvatelé se sem příliš nehrnuli. Byla to přece jen zapomenutá varta vysoko v horách. V roce 1950 zde žilo jen 22 lidí. Jejich počet do roku 2000 ještě poklesl. Dnes je tu jen sedm trvale obývaných domů.
Přesto má Chebzí neopakovatelné kouzlo. Úzká silnička se vyšplhá do kopců a zde na poutníka čeká překvapení v podobě krásné dřevěné kapličky se zvonicí na svahu nad cestou. Má krásný příběh. Jako poděkování Panně Marii za uzdravení svého těžce nemocného příbuzného ji zde na konci 19. století vybudoval jeden z místních chalupníků a také se o ni vzorně staral. Měl své následovníky i v další obyvatelích osady, a tak je zdejší kaple v perfektním stavu i dnes.
Další pamětihodností je pak nevelká louka na pravé straně cesty úplně na konci vesnice. Málokdo by právě zde čekal unikátní přírodní lokalitu s bohatým výskytem vzácných, zejména vstavačovitých rostlin. Najdeme zde vstavač mužský, kruštík širolistý, prstnatce bezové, pětiprstku žežulník, vemeníky dvoulisté a překrásné oranžové květy lilie cibulkonosné. Vzácné rostliny však njdeme i kolem potoka a v okolních lesích. Tudy lze navázat na mnohé turistické trasy v okolní krajině, které rozhodně stojí za procházku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
