Dětství na samotě Olšanských hor bylo životem ve velké rodině
Oficiální název oné skupinky domu v kopcích Zábřežské vrchoviny je Na Horách. V okolí se jí však neřekne jinak, než Olšanské Hory nebo ještě spíše „Olšansky Hora“. Dnes už je to jen rekreační osada, ještě před pár lety zde ale žili lidé. V pospolitosti a přátelství.
Pozemky Na Horách patřily k Olšanům a místní sedláci, kteří přicházeli obdělávat pole si prý kdysi v této oblasti postavili kantýnu. Tato kantýna, nebo také krčma, se stala prvním domem v oblasti a také základem nové obce.
„Můj praděd pocházel Bušína a tu krčmu koupil a začal tam hospodařit. Moc polí jsme neměli, ale praděd pořád přikupoval, a tak jsme se protloukali. Druhý dům stavěla jeho sestra s manželem, který se jmenoval Macek. Ta rodina tam pak také bydlela ještě po II. světové válce,“ vysvětluje Zdeněk Švéda, který se v roce 1934 na Olšanských Horách narodil.
K těmto dvěma domům přibyl pak ještě jeden a poslední stavení Na Horách si postavila rodina Rýznarů. „Tradovalo se, že ten pan Rýznar, co tady jako první bydlel, hodně pil. A tak mu postavili dům co nejdál od hospody,“ usmívá se Zdeněk Švéda.
Místní lidé nikdy nepatřili k boháčům. Živili se skrovným zemědělstvím. Někteří z nich docházeli za prací do okolních továren a byli zde i zedníci a tesaři putující po stavbách v širokém okolí. V zimě se dralo peří, pletly koše, vyráběla košťata a obšívaly nitěné knoflíky.
Když se rodák z Olšan, páter Jindřich Valouch rozhodl, že na Olšanských Horách postaví kapli sv. Martina podle projektu nemocniční kaple z Rajnochovic, místní rádi pomáhali. Materiál poskytla místní pole, která byla plná kamení. Začalo se stavět na sv. Martina 11. listopadu, a tak byla kaple zasvěcena tomuto patronovi. Dne 9. srpna 1936 byla kaple vysvěcena a zároveň byl vedle ní postaven malý poutní dům, kde se páter Valouch často zdržoval až do pokročilého věku.
Přestože život Na Horách nebyl jednoduchý (elektřinu sem přivedli až v roce 1962), místní lidé zde zůstávali ještě dlouho po válce. „Bylo to místo, kde se žilo pospolu. Když jsme třeba byli malí, maminky se domlouvaly, co budou která péct za moučník, aby to nebylo stejné. Sešli jsme se u kaple a tam jsme si hráli a povídalo se,“ vzpomínají rodáci. Nevadila jim ani daleká cesta do školy do Olšan či do Horních Studének, ani to, že zde nebylo jiné zábavy než té, kterou si sami připravili.
„Byli jsme šťastní a moc rád na to vzpomínám. Dnes už je svět jiný, ale tam jsme žili jako jedna velká rodina. Rád se na Olšansky Hora vracím, hlavně do kaple na mši. Na místo, kde jste prožili dětství se prostě nedá zapomenout,“ uzavírá Zdeněk Švéda.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.