Povodňový deník po dvaceti letech připomíná hrůzu i naději

10. červenec 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Značka připomíná, kam sahaly povodně v roce 1997
0:00
/
0:00

Dvacet let od katastrofálních povodní v roce 1997 v naší paměti uhladilo mnohé vzpomínky i pocity beznaděje a zmaru. Díky tomu, že se do dnešní doby zachovaly autentické záznamy lidí, kteří byli uprostřed tehdejšího dění, si můžeme alespoň částečně události té doby připomenout.

Jednou z těch, která si uprostřed povodňových událostí našla čas sepsat aktuální zážitky do svého deníku, byla tehdejší starostka Bohuslavic na Šumpersku Marie Doležalová. Listování jeho stránkami oživilo paměť nejen jí, ale i tvůrcům dokumentu Povodňový deník po dvaceti letech.

V Bohuslavicích bývaly povodně časté. Hlášení o zatopené silnici mezi obcí a sousední Lukavicí bývalo častější než kde jinde, to co ale čekalo obyvatele vesnice v roce 1997, nikdo nepamatoval. Už v pondělí 7. 7. 1997 obyvatelé pochopili, že je zle. Začala marná snaha o záchranu obce a zpevnění hrází. Starostka vyhlašuje evakuaci, děti a staří lidé míří do Dubicka. Jobovou zvěstí je zpráva o protržené hrázi u Lesnice. Večer už se objevuje první voda.

V osm hodin se však přes veškerou snahu protrhla hráz přímo u obce a bylo jasné, že je konec nadějím. Voda zatopila celou obec a stoupala až do osmi hodin večer. To už začaly padat první domy v obci.

Naděje podle deníku Marie Doležalové přichází ve středu, kdy přestalo pršet a voda začala opadávat. „Už jsme tušili, že nejhorší je za námi,“ vzpomíná i po letech. Začíná se uklízet, prodavačka z místního obchodu dovezla potraviny alespoň na cestu mezi obcí a sousedním Dubickem.

Na prvním místě je snaha opravit protrženou hráz, kudy se do vsi stále valí voda a také umožnit té, která už ve vesnici je, co nejrychleji odtéct. Obojí se postupně daří. Ve čtvrtek se narodí také bohuslavický plaváček – holčička Martina.

Když Marie Doležalová po letech hodnotí své zápisky, neskrývá pohnutí. Dalo by se něco udělat jinak? „Asi ano, ale otázka je, jestli by to pomohlo. Voda by přišla stejně, jen odjinud. Lidé si pomáhali, jak mohli a občasné neshody byly spíše výjimkou. Aspoň se uklidila vesnice,“ bere po dvaceti letech celou anabázi s nadhledem. „My jsme na vodu zvyklí. Aspoň nám teď nechybí ve studnách,“ připomíná závěrem.

autor: kbz
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.