Jánské Koupele byly letoviskem smetánky i odborářů

4. květen 2017
Jánské koupele

Na řece Moravici, kousek pod hrází Kružberské přehrady vznikly v malebném údolí ohybu řeky půvabné lázně, které se honosily nejen léčebnými úspěchy ale i krásnou architekturou.

Obec leží severozápadně od Vítkova, v rozsáhlých lesích při řece Moravici. Zprávu o „znamenitých kyselkách, vyvěrajících v blízkosti řeky Moravice“ máme doloženu již r. 1640. Jejich využívání v místě Joannisbrunen, tedy Jánská Studánka, je pak potvrzeno již v roce 1704 v popisu Slezska Mikuláše Henelia.

Původně lázně patřily do katastru obce Staré Těchanovice. Toto místo později po rozdělení Vikštejnského panství připadlo k melčskému velkostatku, a právě v Melči byly zřízeny první lázně, kam byla voda z Jánských Koupelí dovážena. To se stalo již ve druhé polovině 18. století a zasloužili se o to jezuité.

Skutečné lázně založil kolem roku 1810 Jan z Tenczina, který koupil mezi lety 1806-1809 melčské panství. Nejprve zde nechal upravit tři staré minerální prameny, z nichž jeden pojmenoval svým jménem - Janův, O rok později začal budovat první lázeňský dům, který dokončil jeho zeť Jan von Arz-Vasegg, který nechal postavit i další objekty. Přes jejich malebnost je však autor stavební podoby lázní neznámý – původní dokumentace se nedochovala.

V květnu 1814 mohli přijet první lázeňští hosté do tehdy ještě zcela dřevěných budov. Čekaly je upravené prameny a komfort v nejvyšší možné dobové kvalitě. Přesto lázně časem začaly upadat. V roce 1859 byl objeven nový pramen, který dostal jméno podle dcery tehdejšího majitele lázní Felixe von Arca, Pavlíny.

Jánské koupele

V roce 1884 koupil lázně od Felixe Arco podnikatel Karl Weisshuhn, za něhož byly renovovány staré budovy a doplněn inventář. Nechal vystavět tzv. Šupinu (patrně jako dřevěné obydlí na víkend), také zbudoval dřevěné přístřešky pro ochranu hostů před deštěm, upravil lázeňský areál, postavil rozhlednu Karlův vrch a fontánu s vodními atrakcemi. O největší rozkvět lázní se ale zasloužil hrabě, Camillo Razumovsky. Hrabě koupil r. 1895 lázně, spravované tehdy nájemcem Adolfem Smetanou, a spojil je znovu s panstvím Melč. Poč. 20. stol. byly lázně na vrcholu rozkvětu, byly vybaveny moderními budovami a léčebným zařízením a staly se perlou panství Razumovských. Léčila se zde onemocnění srdeční, neurastenie, revmatismus, nespavost a poruchy látkové výměny

Za Razumovských došlo k největšímu stavebnímu rozmachu. Hrabě nechal vyčistit a upravit stávající prameny (Pavla, Janův a Lesní), renovoval a modernizoval všechny budovy, nechal postavit vily pro rodiny (Růžena a Eliška) a zřídit ochranné hráze proti povodni. R. 1897 byl vybudován nový pramen – Marie. U řeky Moravice, hned vedle hlavní silnice, nechal hrabě postavit nový léčebný dům (dnešní penzión Pavla).

V lázeňském parku, poblíž pramene Marie, byla zbudována krytá kolonáda

U příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. zřídili Razumovští pro chudé občany, kteří potřebovali lázeňskou péči, novou vilu Silesia. V areálu bylo zřízeno hřiště na kriket a tenis, plovárna, vzdušné a sluneční lázně. V altánu před hlavní budovou koncertovala 2x denně lázeňská hudba. V lázních bylo asi 120 pokojů s přibližně 200 lůžky. Lázeňští hosté platili poplatky za ubytování, za lázeňské procedury, za půjčení a praní lázeňského prádla a lázeňskou taxu. O pacienty pečoval tým lékařů v čele s MUDr. Franzem Mayerem, správa lázní byla svěřena Ernestu Beckovi.

Pokoje pro hosty byly také v blízkém Moravickém mlýně, v němž byla zřízena elektrárna, zásobující lázně. Bylo zde i stanoviště omnibusu, který spojoval lázně s Opavou a Vítkovem a nejbližšími železničními stanicemi. Pro vodoléčebné účely byla používána voda z nejstaršího pramene – Janova, zatímco vody z pramenů Marie, Pavla a Lesního se používaly k pitným kúrám a byly plněny do lahví a pod názvem „Stahlquelle Johanisbrunn“ exportovány v počtu až 50 000 lahví ročně. V okolí lázní byla spousta promenádních a vycházkových chodníků s lavičkami a odpočívadly.

Jeden z lázeňských pramenů

Za 1. světové války konjunktura lázní poklesla, ale hned po r. 1918 jim Razumovští věnovali opět zvýšenou pozornost a lázně poskytovaly stejný komfort a služby, jako před válkou

Ve 30. letech byly lázně pod lékařským vedením vynikajícího odborníka MUDr. Fritze Reika, který lázně vybavil veškerou moderní diagnostickou a terapeutickou technikou. Do lázní zajížděla 2x denně pravidelná autobusová linka Opava-Vítkov

Až do roku 1940 byly lázně pečlivě udržovány. Tato sezóna však byla poslední

Razumovští totiž byli potomky ukrajinských kozáků a jejich předkové odešli z Ruska v pol. 18. stol. Navíc tehdejší majitel lázní Ondřej Razumovsky si vzal za ženu Kateřinu Nikolajevnu Sayn-Wittgenstein, rovněž původem z Ruska, jejíž rodiče, ale byli Němci. Spojily se tak dva rody, z nichž jeden se z Ruska vystěhoval a druhý, německý, se poruštil. Na počátku druhé světové války se Opavsko i se statky Razumovských stalo součástí Sudet a tím i Velkoněmecké říše. Němci na statky, kvůli ruskému původu majitelů, uvalili nucenou správu. Bylo zde zřízeno výcvikové středisko pro Hitlerjugend a později, v průběhu války, byly lázně změněny na zajatecký tábor. Léčení zde bylo zastaveno a již nikdy nebylo obnoveno.

Místo na břehu Moravice je dodnes také turistickým východiskem

Po r. 1945 zde byla ozdravovna pro děti a r. 1949 lázně převzala Ústřední rada odborů jako rekreační středisko ROH. Odborářské rekreaci sloužily lázně jen v letních sezónách, po druhou polovinu roku byl areál prázdný a nevyužitý. Teprve v70. a80. letech došlo k rozsáhlé rekonstrukci ústředního vytápění a provoz lázní byl rozšířen na celoroční. Byly také provedeny úpravy parku, ale zároveň byl stržen Janův a Lesní pramen, vyasfaltovány chodníky, hřiště a zasypána bažina mezi pramenem Pavla a bývalým Lesním pramenem. Zde byl zřízen další tenisový kurt.

Po roce 1989 byla Zotavovna ROH-Mír převedena na společnost OREA, která ji k rekreačním účelům využívala až do r. 1993. V zimních měsících sloužila pro školu v přírodě. Od r. 1994 jsou všechny objekty z důvodu nedostatku financí uzavřeny a chátrají. Téměř všechny objekty v areálu byly v roce 2006 zapsány do Ústředního seznamu kulturních památek ČR.