Když se řekne Sabina

12. červenec 2017
Sabina Laurinová

Opravdová touha a vnitřní potřeba hrát pro své publikum. Pobavit ho, nechat ho unášet se do sféry snů anebo do dávných časů, přemýšlet, bát se anebo potěšit. O to usilují herci a herečky. Někteří to berou jako práci. U Sabiny Laurinové je to přirozená vnitřně zakódovaná potřeba.

Když se člověku poštěstí strávit s Laurinovou třeba část dne, zjistí, že právě ona tedy rozhodně není ze skupiny těch umělců, kteří své hraní, svá představení a své publikum berou je jako „džob“, neřkuli „kšeft“.

Jistě, profesionalita je jí vlastní; nakonec musí být – Sabina hraje vlastně od dětství. Ale lásku k divadlu a k lidem nehraje, nepředstírá. I druhý den po představení mluví o divadle i obecentsvu s láskou, vděkem, nadšením.

Začátky pod Krakonošovým dohledem

„Kdysi v dětství jsme jezdili na hory, do takové malebné horské chaty v Krkonoších. Její jméno, Panorama, bylo příznačné – ten výhled mohl klidně konkurovat panoromatu Krkonošských pohádek,“ ráda se Sabina vrací ve vzpomínkách a pokračuje: „No a právě tam někde si vybavuju svá první dětská amatérská divadelní představení. Já byla autorkou, režisérkou i herečkou zároveň. Diváky jsem si sama sezvala a byli to dva, tři lidé z personálu chaty. Dodnes jim děkuju za trpělivost.“

Sabina Laurinová v Českém rozhlase Olomouc

Školení od Hurvínka

Kromě průběžné, odmala probíhající školy ze strany otce, režiséra a pedagoga Františka Laurina i „jeho herců“; kromě školy umělecké lidové následované pak i hereckou konzervatoří, mohou v životě mladé umělkyně sehrát úlohu i drobné životní epizody.

„Jako třeba tenkrát, když mi taťka domluvil, že se po představení v divadle Spejbla a Hurvínka můžu podívat i do zákulisí. Tam jsem ovšem už v tom svém útlém věku taky prodělala jisté vystřízlivění. Úplně zaskočená jsem za kulisami spatřila dalších několik totožných loutek Hurvínků, Mániček, Žeryků – prostě náhradníků pro případ indispozice těch hlavních dřevěných herců. Třeba když prý Hurvínkovi upadne ručička,“ usmívá se dnes Sabina Laurinová.

Nenatočený Škvorecký a domácí melír

Když se řekne 'Sabina', asi se nám hned vybaví sympatická dáma s dlouhými vlasy charakteristické barvy. A taky ty oči. Ty nádherné, nebezpečně podmanivé oči. Věděli jste ale, že její vlastní odstín vlasů je odstín poněkud tmavší?

Martin Dejdar a Sabina Laurinová

„To je od dob jednoho nerealizovaného natáčení Příběhu inženýra lidských duší podle Josefa Škvoreckého. Plánoval ho režisér Jiří Menzel a už dokonce došlo k přípravám: legendární maskérka Jiřinka Pahlerová mi u ní doma zesvětlovala můj přirozený odstín vlasů, dělala mi domácí melír,“ říká Sabina.

„K natáčení sice tenkrát už paradoxně nedošlo, ale já už u tohoto světlejšího odstínu prostě zůstala. A vlastně toho obecně na sobě nerada moc měním. Někdo může říct, že jsem v tom příliš konzervativní, ale ať. Priority v životě totiž spatřuju trochu jinde než v přehnaném šlechtění a změnách zevnějšku,“ vysvětluje herečka neměnná právě ve svém přirozeném a nesmírně příjemném půvabu.