Legendami opředená Vysoká Roudná bohužel výhled nenabídne
Vysoká Roudná je jednou z hraničních hor Nízkého Jeseníku. Vypíná se do výšky 660 metrů nad nivu Hornomoravského úvalu a tvoří ostrý přechod mezi rovinou Hané a horským pásmem Jeseníků. Její úbočí i vrchol skrývají mnohá tajemství, která stojí za to vidět.
Cesta na vrchol pro pravověrné turisty počíná u starobylé hájovny nedaleko obce Řídeč. Prastaré stavení ve stínu staletých stromů je pravým místem pro zahájení namahavého výstupu po modré turistické značce. Za cenu kilometrů navíc si člověk může cestu zlehčit po cyklotrase, která se však mnohem více vlní v serpentýnách stoupajících po svahu hory. Asi po kilometru a půl dorazíme na rozcestí Sterlisko, kde se rozloučíme s modrou značkou a po žluté pokračujeme k vrcholu.
Na Vysokou Roudnou to však ještě chvíli potrvá. Vzdálenost nehraje roli ale více než 200 metrů převýšení je znát. Když se konečně cesta začne narovnávat, probleskne mezi stromy ocelová konstrukce vysílače. Kousek od něj nás vítá rozcestník lákající k cestě do Mutkova. Cesta kolem vysílače je však příjemnější a vede také zajímavější krajinou. Kdo hledá daleké výhledy, má smůlu, vše kolem pokrývá hustý les a jediný průsek umožňuje pohled alespoň k Uničovu, ovšem za cenu brodění se hustou trávou. Kdysi zde prý dokonce stávala rozhledna, dnes po ní nenajdeme žádné stopy.
Ani rozcestník, ani vysílač však není přímo na vrcholu hory. Ten najdeme na cestě asi 50 m jihovýchodně od stožáru. Upřímně ovšem, není tam nic, co by stálo za to vidět. O tomto kopci se vypráví, že zde v dávných časech žili Měsíční lidé. Na samém vrcholu hory měli své podzemní království, z něhož vycházeli jen tehdy, když na nebi zářil srpek ubývajícího Měsíce. Říkalo se o nich, že kdysi dávno sestoupili z oblohy, aby přinesli světu nová poznání a vědomosti. Lidé je však mohli spatřit jen ve svých snech, protože Měsíční bytosti měly jemná těla, která nesnesla hrubý dotek skutečnosti.
Jednou se prý však nad kopcem ukázal obrovský červený mrak, který prozářil celou krajinu, ozval se burácivý řev a od těch dob už nikdy nikdo nevyprávěl, že ho ve snech navštívili Měsíční lidé. Říkalo se, že v tu noc Vysokou Roudnou opustili a zanechali zde po sobě jen několik velkých kamenů, které leží na místech, odkud Měsíční lidé vystupovali ze svého podzemního království. V těchto kamenech je prý dodnes skrytá kouzelná moc, která po doteku dlaně dává lidem schopnost rozpomenout se na své sny a pochopit jejich poselství.
Při cestě kolem vysílače k silnici narazíme brzy na malebnou dřevěnici Lichtenštejnovy chaty. Ta sloužila lovcům a je dodnes ve skvělém stavu.Od chaty je to po pohodlné cestě jen kousek k silnici mezi Chabičovem a Mutkovem. Tudy se dá pohodlně na vrchol vystoupat také, ale to by jaksi nebylo ono.
Do Chabičova je to docela daleko, ale zkušení topografové na mapách jistě najdou lesní cestu, která trasu výrazně zkrátí. Přímo před vesnicí pak odbočíme vpravo a po modré značce se vydáme zpět do Řídeče. Po cestě nejprve mineme altánek na úbočí Dubové hory. Tato hora byla prý kdysi také zdobena rozhlednou, tu však dokonale nahradil vyhlídkový altán u cesty na jejím úbočí. Je odsud krásný výhled na krajinu od Olomouce až po Uničov. Jen kdyby kolem altánu někdo systematicky nebudoval smetiště.
O kus dál najdeme Josefčinu studánku. Mohutný pramen vody je docela osvěžující stejně, jako pověst, kterou si tady o ní můžeme přečíst. Podle pověsti žila kdysi dávno v Chabičově vdova se třemi dcerami. Pracovala ve dne v noci, jen aby je uživila. Z dívek vyrostly krásné ženy, které se brzy vdaly. Když jejich matka zestárla a cítila, že se blíží její poslední den, požádala své děti o návštěvu. Nejstarší a prostřední z dcer se vymluvily na nedostatek času. Zato nejmladší Josefka rychle utíkala za svou matkou. Svědomitě se o ni starala a čerstvou vodu jí nosila z více než dva kilometry vzdálené studánky pod Dubovou horou. Matka se uzdravila a studánka si vysloužila u lidí pojmenování zázračné vody Josefčinou studánkou.
Když už jsme u těch tajemných legend, nechybí ani ta, která se týká samotné Dubové hory. Podle ní zde žije jakýsi velký vodní tvor, který se jednou za tři sta let vydává k hoře, aby se na jejím vrcholu nadechl čistého nebe. Jeho dech je tak silný, že nad temenem Dubové hory vytvoří spirálovitý větrný vír, který zničí všechny stromy rostoucí na kopci. Stalo se to prý docela nedávno a zase se to prý stane.
Posledním zastavením před tím, než cesta začne klesat opět dolů k myslivně je Oltářní kámen. Pozoruhodný plochý břidlicový balvan odpradávna jitřil lidskou fantazii. Podle některých legend jej prý využívali v 17. století nekatolíci ke svým tajným bohoslužbám, podle jiných jej zase pro obřady svých druidů vytesali Keltové. Pravděpodobně je to přírodní výtvor, ovšem díky své podobě a prameni, který zde spatřuje světlo světa, rozhodně stojí za vidění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
