Mezice patřily třem vrchnostem naráz
Mezice jsou typickou hanáckou vesničkou ležící mezi Litovlí a Olomoucí. Tato dvě města hrála v historii obce významnou roli, vždy to však byla svérázná hanácká obec se vším, co k ní patří.
Osídlení krajiny kolem říčky Cholinky, kde se dnešní Mezice rozkládají, lze z archeologických nálezů vysledovat až hluboko do pravěku. Pazourkové nástroje prozrazují, že se zde toulali lovci mamutů i první zemědělci z mladší doby kamenné. Největší rozvoj osídlení okolí Mezic však lze zaznamenat v době bronzové. Nacházelo se zde dokonce sídliště těchto našich předků, a to hned v několika historických etapách.
V následných staletích vystřídaly tyto starší národy Keltové a později Germáni. Zajímavý je v této souvislosti nález stříbrné mince římského císaře Alexandra Severa z roku 222, který potvrzuje kontakty zdejších obyvatel se vzdálenějším světem Středomoří.
I když pak na čas osídlení zdejších krajů mizí, později se zde objevuje slovanská osada i s pohřebištěm. Na toto staré osídlení pak navázala existence dnešní obce, která je však poprvé v písemných pramenech zmiňována až poměrně pozdě. V roce 1351 přenechala Jitka z Mezic, vdově po Čeňkovi ze Sloupu, Jitce z Unčovic, svůj dvorec v Mezicích. Od té chvíle se vesnice v zemských deskách a dalších dokumentech objevuje častěji, většinou ale jen její části, které patřily různé vrchnosti.
V listinách najdeme drobné zemany, kteří se po Mezicích dokonce psávali, ale také vrchnost, která v obci často držela jen několik domů či jen část pozemků.Díky tomu však víme, že již v roce 1390 byla v Mezicích hospoda. Část obce patrně již tehdy patřila také městu Litovli, čehož se tamní konšelé později soudně domáhali. Jedním z důkazů bylo i to, že už v polovině 14. století seděl v litovelské městské radě i jistý Jan z Mezic.
Další část obce později připadla do majetku kláštera Hradisko u Olomouce a zbytek se stal prodejem od Václava Haugvice majetkem olomoucké radnice. Toto rozdělení Mezic trvalo po několik století a bylo, zejména v novější době dost neobvyklé.
Na konci 17. století se i sedláci z Mezic připojili k rebelii proti olomoucké vrchnosti, která po zbídačelých obcích po třicetileté válce požadovala vyšší roboty. Po několikaletém sporu, kdy byli sedláci dokonce vězněni na Špilberku, daly soudy za pravdu vrchnosti. Obyvatelé Mezic se živili hlavně zemědělstvím. Na konci 18. století zde už bylo 42 domů a 281 obyvatel. Na rozhraní 19. a 20. století se už počet obyvatel přiblížil 500 a domů zde stálo šedesát.
Drtivou většinu obyvatelstva tvořili rodilí Hanáci. Obci se vyhnula náboženská reformace, takže po celou dobu zdejší občané chodili do kostela do Nákla. Tam také chodily zdejší děti do školy.
V samotné dědině stávala dřevěná zvonice v roce 1801 přestavěná v nynější kapličku. U ní dnes stojí jeden z křížů, které na území obce najdeme. Další pak stojí na okraji obce při cestě k nákelskému kostelu, na dolním konci obce, kde kdysi vedla cesta do Unčovic, a také na výpadovce k císařské silnici.
Po skončení vrchnostenské správy se obec stala samostatnou a naplno se zde rozvinul i spolkový život. Mimo dobrovolných hasičů se zde objevily i hospodářské spolky, jako například mlékařské družstvo a podobně. Obec sice později ztratila samostatnost a dnes je součástí Nákla, stále ale žije svébytným životem s mnoha společenskými, sportovními i kulturními akcemi. Je proslulá také svou hanáčtinou a tak se není co divit, že kultovní hanácká rocková skupina Stracené ráj pochází právě odsud.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
