Mikulovický kostel vyrostl z roubené stavby do podoby monumentálního chrámu
Obec Mikulovice patří mezi největší vesnice současného Jesenicka. Těch nej, kterými se může pochlubit, najdeme hned několik, a rozhodně mezi ně patří i největší kostel postavený na ostrohu nad řekou Bělou.
Paradoxní na tom je, že Mikulovice dlouho kostel neměly. První zmínka o obci přitom sahá velmi dávno do minulosti. Už v roce 1263 se v listině řešící spor o rozdělení příjmů z rychty v Glucholazích v dnešním Polsku praví, že biskup Vavřinec I. svěřil šoltéství v Mikulovicích, tehdy nazývaných latinsky villa Nicolai, synům fojta Vittiga. Vzhledem k tomu, že biskup Vavřinec zemřel v roce 1232, je jisté, že vesnice musela být založena už před tímto datem.
Víme, že v té době stával v obci hospodářský dvorec, který se nacházel někde v okolí současného kostela a podle pramenů prý u dvorce stávala prý i věž, patrně opevněná stavba sloužící jako úkryt pro případ nájezdů nepřátel.
Fara však v Mikulovicích tehdy určitě nebyla. Patrně už v nejstarších dobách byla obec součástí farního obvodu v nedalekých Ondřejovicích. Zde je první zmínka o kostele z roku 1413, nicméně odborníci se domnívají, že toho roku, byl ondřejovický kostel jen přestavěn, případně rozšířen a je tedy starší.
V samotných Mikulovicích stávala podle dochovaných pramenů už v té době prastará kaple zasvěcená sv. Mikuláši. Právě na jejím místě byl už v 16. století vybudován dřevěný filiální kostelík zasvěcený stejnému patronu. Zprávy v roce 1582 doplňuje informace o přestavbě starého kostela a zaklenutí presbytáře kamennou klenbou. Právě tento letopočet dnes připomíná pamětní kámen na pravé straně kostela.
Ze zpráv z ondřejovické fary tušíme, že i Mikulovice zasáhla reformace. Klípky mluví tehdejším knězi jako o obrovitém muži, který byl 11 let mnichem v klášteře ve Šternberku. Při bohoslužbách užíval latinu, v kostele a farnosti udržoval pořádek, nicméně byl ženatý a měl děti. V roce 1582 nastupuje na ondřejovické panství horlivý katolík Kryštof Maltitz, a fara se vrací do katolických rukou.
Po třicetileté válce v roce 1672 se mikulovičtí obyvatelé domohli samostatné farní správy. Kostel byl už předtím v letech 1651 až 1666 opět přestavěn, byl zaklenut klenbou, a také už měl věž se třemi zvony. V roce 1737 byl svatostánek opět rozšířen, návalu věřících však nedostačoval. Před místní farní správou i samotnými obyvateli obce stálo rozhodnutí, zda starý kostel znovu přebudovat a opět rozšířit, nebo zda bude lepší jej strhnout a postavit kostel zcela nový.
Nakonec zvítězila druhá varianta, ale chyběly peníze. Nakonec se začalo se stavbou až na počátku 20. století. Dne 21. března 1903 se ve starém kostele odsloužila poslední mše a hned se začalo s bouráním. 11. června téhož roku byl položen základní kámen nového chrámu a podle projektu brněnského architekta Richarda Völkla začala stavební firma Adolfa Riegera z Horního Benešova budovat. Práce v červenci na čas přerušily katastrofální povodně. Přesto, 20. listopadu 1904 byl kostel požehnán a byla v něm odsloužena první mše.
Dodnes se jedná o velmi monumentální stavbu navíc umocněnou polohou na ostrohu nad řekou. Trojlodní bazilika s historizujícími prvky novorománskými, novogotickými i klasicistními v sobě spojuje cit pro dramatičnost i víru místních lidí. Stavbě vévodí 60 m vysoká věž se třemi zvony.
Ze starého kostela byly do nového přeneseny některé prvky jako náhrobek renesančního držitele obce, rytíře Wolfa Bibritsche či plastika „Ukřižování Krista“, kterou tento vladyka údajně původnímu mikulovickému kostelu věnoval. Od kostela je také krásný výhled na řeku i na celé Mikulovice a jeho výzdoba, i ta vnější, protože kostel bývá uzavřený, stojí za vidění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
