Mírovská hora nabízí výhled na krajinu, která se jeví jakoby bez lidí
Ne, že by Zábřežská vrchovina neměla dominantnější vrcholy, než je 595 metrů vysoká hora Mírovská, přesto je tento kopec krásnou ukázkou, jak půvabný zdejší kraj je. Daleké výhledy, historické památky a k tomu svěží les plný hub. I to může být důvod, proč sem vystoupat.
Mírovska evokuje svým názvem své umístění. Je totiž součásti podskupiny Mírovské vrchoviny. Hora se tyčí nad údolím Moravské Sázavy, přímo nad nádražím v Hoštejně. Je to vrchol, který tvoří protiváhu hradnímu kopci a právě na jeho zalesněné panorama pravděpodobně koukali z hradního paláce i dávní rytířští obyvatelé někdejší hoštejnské pevnosti.
Od Hoštejna se na Mírovskou sice dá dostat, je to výstup prudkým kopcem a po špatné cestě. Do poloviny svahu zavede sice poutníka asfaltová cesta vycházející od podjezdu pod železnicí na cestě do Hněvkova, dále se však musí pokračovat prudkou svážnicí, kde cesta často i mizí.
Mnohem příjemnější cesta na vrchol Mírovské tak vede z Hynčiny. Tato obec se rozkládá na jih od vrcholu a kopec tvoří severní okraj náhorní plošiny, na níž se kdysi rozkládala zdejší pole. Z vesnice vede pod vrcholovou homoli pohodlná asfaltová cesta. Je lemovaná několika historickými kříži, postavenými vesměs v 19. století. Některé jsou v docela dobrém stavu, na jiných se zub času podepsal.
Na konci této cesty, přímo do Mírovskou se nachází torzo jakéhosi sousoší z roku 1871. I když vrcholová socha, patrně Nejsvětější Trojice se nedochovala, na stéle se nachází rustikální vyobrazení svatých.
Je docela zajímavé popřemýšlet nad tím, proč místní kolem této cesty vybudovali tolik soch. Podle místní legendy někde tady prý stávala v době založení vsi tvrz a o kus dál kostel. Po zániku vesnice v 15. století a jejím opětovném osídlení o století později byl kostel přemístěn na současné místo.
Zdá se však nepravděpodobné, že by se místní obyvatelé pět století po zániku původního chrámu rozhodli připomenout jeho existenci řadou skulptur rozesetých podél cesty. A tak zde máme další tajemství, kterých má tento kraj mnoho.
Z cesty je to na vrchol Mírovské jen kousek. Žádná značená cesta sem nevede, polní trať je však spolehlivým průvodcem. Vodítkem je také dvojice vysílačů mobilních operátorů. Podle nich se dá vrchol spolehlivě identifikovat i zdálky.
Samotnou homoli pokrývá les. Díky tomu většina lidí netuší, že Mírosvká je vlastně dvojvrchol. Nižší z vrcholů je více k jihu a je pokrytý lesem, vyšší vrchol je právě ten, na němž stojí oba vysílače a odsud již padá svah do údolí Moravské Sázavy.
Milovníci techniky jistě ocení, že jeden z vysílačů je vlastně mobilní jednotka. Je vidět, že se toto pravděpodobné provizorium stalo již trvalým řešením, vysoký stožár vystupující z maringotky a upevněný kotvícími lany se však také nevidí každý den.
Co však je na Mírovské hoře nejúžasnější je výhled. I když se zespodu zdá, že les pohledu do dálky zabraňuje, není to tak úplně pravda. Jižní část panoramatu je pravda ukrytá za stromy. Severní svah kopce je však v současné době vykácený a paseka zde otevírá překrásné panorama.
Je málo míst, odkud lze spatřit nejen Jeseníky včetně Pradědu jako na dlani, ale k tomu i masív Hrubého lesa s nejvyšší horou Jeřábem měřící přes 1000 metrů. Za ní vykukuje vrchol Králického Sněžníku a více vlevo je pak vidět nejev vrchol Lázku, ale také Bukové hory a Suchého vrchu. Je to pozoruhodné panorama, kde ale chybí lidská stavení. Ta jsou ukryta v údolí. Jen tu a tam vystupuje z lesa stožár vysílače či nějaká samota. Jakoby zde lidé byli spíše na návštěvě. I takové je kouzlo Mírovské hory.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
