Písařov vznik republiky vítal. Jeho nevýznamnějším pomníkem je stavba evangelického kostela

To se dotýkalo zejména školství. Původní škola zde existovala při farnosti, později v roce 1827 bylo přistavěno je stávající škole druhé patro. Ve škole se vyučovalo jak česky, tak i německy. V roce 1884 byly zahájeny práce na stavbě německé školy, kterou zřídil německý školský spolek Schuverein.  V roce 1893 byla konečně zřízena česká škola.

Už v roce 1887 byl v Písařově založen i odbor Národní jednoty, jejímž prvním předsedou byl pozdější významný činovník a místní rodák František Reichl. K národnostně smýšlejícím spolkům v Písařově tak můžeme zařadit i Sokol, jehož první jednota v širokém okolí vyla založena už v roce 1912 právě v Písařově.

Do rozvoje obce významně vstoupila i první světová válka, ze které se nevrátilo do rodné obce na padesát místních občanů. A tak lze pochopit, že změny 28. října roku 1918 byly v obci přivítány s nadšením. Už v roce 1919 byla u hasičské zbrojnice vysazena Lípa svobody a v roce 1924 byl v obci vztyčen i pomník prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V obci byla také otevřena dlouho toužebně žádaná česká měšťanská škola a obec se výrazně počešťovala.

Zajímavé byly v tomto směru také náboženské poměry v Písařově. Do Bílé hory patřila i zdejší obec k výrazně protestantským oblastem. Pověsti z okolí obce vyprávějí hrůzostrašné příběhy, které můžeme připsat těžkému životu nekatolíků, kteří raději než změnu víry volili odchod ze svých domovů a těžce pak přežívali v nehostinných horách.

Po 300 letech však už většina zdejších obyvatel byli katolíci. Zajímavé však je, že podle dobových zpráv zde minimálně na přelomu 19. a 20. století žilo několik rodin, kterým se říkalo starověrci. Tito sice formálně patřili k římskokatolické církvi, ale byli přesvědčeni, že pravým náboženstvím je židovství. To se projevovalo například v tom, že světili sobotu a někteří se dali pohřbít i na židovském hřbitově v Úsově. Část ze starověrců navíc vytvořila spiritistický kroužek, jehož členové se scházeli v sobotu večer, aby zpěvem modliteb a žalmů uváděli do transu médium, skrze které promlouvali s duchy zemřelých.

Modlitební sál sborového domu|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Když se po vzniku republiky rozpoutalo přestupové hnutí Pryč od Říma, našla ve zdejším kraji velkou podporu Českobratrská církev evangelická. První kázání se zde uskutečnilo v roce 1922, kdy zde k místním lidem promlouval vikář Rudolf Šedý, kterého mnozí znali jako kazatele z nedalekého Svébohova, kde působil v tamním evangelickém sboru. V Písařově vznikla nejprve v roce 1925 kazatelská stanice, která byla v roce 1929 přeměněna na filiální sbor. Kazatelé sem nejprve dojížděli, údajně na kole až ze Zábřeha. Na konci 30. let se ke sboru hlásilo kolem 200 věřících z Písařova i okolních obcí. Zajímavé je že členy sboru se stali i zmínění starověrci, kteří si ale nechali některé své staré zvyky. Vznikl zde i pěvecký kroužek využívaný při bohoslužbách

Původně se bohoslužby konaly, kde se dalo, nejčastěji ve škole. Teprve 28. října roku 1930 byl položen základní kámen a o tři roky později byl dokončen unikátní sborový dům. Stavba byla pro Písařov zcela netypická svou modernistickou kompozicí. Autorem návrhu byl královehradecký architekt Oldřich Liska, který projektoval také kostel v nedaleké Hrabové. V Písařově se mistrně vyrovnal nejen s náročným terénem v podobě prudkého svahu, ale také se zasazením stavby do venkovského prostředí. I když byla stavba dlouho mimo zájem odborníků, dnes se zájem o ni opět zvedá. Částečný útlum činnosti sboru dnes vede k tomu, že stavba hledá nové využití, například jako společenské a kulturní centrum.