Pomníky padlých v první světové válce jsou k vidění téměř v každé obci v různých podobách

Konec první světové války si připomínáme každý rok 11. listopadu, kdy bylo v roce 1918 na všech frontách vyhlášeno příměří. Postupně se začala vojska stahovat a po strašlivých čtyřech letech se mladí muži konečně začali vracet domů. Zdaleka však ne všichni. Přesný počet mužů z Čech, Moravy a Slezska, kteří zahynuli díky válečnému konfliktu, není přesně znám. Odhaduje se však na téměř 300 tisíc osob.

Přestože se i v souvislosti s rozpadem Rakouské monarchie mluvilo hlavně o legionářích, v obcích a městech těžce počítali padlé. Nerozlišovali, zda padli za císaře pána, či za tatíčka Masaryka. Byli to otcové, manželé, synové či vnuci. U mnohých z nich ani netušili, kde jejich cesta skončila. A tak potřebovali nějaké hmatatelné místo, kde by na své blízké, které jim válka vzala, mohli zavzpomínat. Už krátce po válce vnikala provizorní pietní místa, kde se sloužily mše a kladly věnce a květiny. To je prapočátek pomníků padlých.

První z nich vznikaly už v roce 1920. Najdeme je od Jesenicka až po Hanou a zajímavé je, že jejich podoby se výrazně různí. Od monumentálních sochařských děl až po jednoduché pamětní desky, často umístěné na místní kapli či v kostele. Takovéto najdeme dodnes například v Louče u Litovle nebo i v Žulové.

Naopak jeden z nejmonumentálnějších pomníků stojí ve Staré Červené Vodě, kde se z války nevrátilo čtyřicet místních mužů. Pomník zde postavili v roce 1929 v podobě dvou desek, kde jsou na jedné straně jména padlých a na druhé straně jména nezvěstných obyvatel vesnice. Pod těmito deskami jsou umístěni andělé věčné blaženosti. Naopak mezi deskami se tyčí až nad hranu hřbitovní zdi socha anděla smrti, který vede vojáka do říše mrtvých. Pomník je ze dvou místních materiálů, ze slezské žuly a supíkovického mramoru. Jeho autorem není nikdo jiný než známý jesenický sochař Josef Obeth, který patří mezi nejpilnější autory pomníků padlých v regionu. 

Také v českých vesnicích si místní připomínali své padlé mnohdy monumentálními díly slavných sochařů. Mezi pozoruhodné artefakty patří dva pomníky sochaře Vojtěcha Suchardy z roku 1921 v Dubicku a o rok později vztyčený pomník v nedaleké Třeštině. Oba patří mezi velmi cenná sochařská díla.

Mnohé pomníky jsou dnes památkově chráněné. Některé pro své umělecké zpracování, jiné jako památky místního významu důležité pro komunitu, která je vztyčila. Existují však i velmi pozoruhodná pietní místa. Jedno z nich najdeme na hřbitově ve Šternberku, kde najdeme rozsáhlý pomník obětem první světové války v podobě kamenného kříže na uměle navršené skalce, pod nímž je pietní plocha s 261 dřevěnými kříži.

Ve dvacátém století mnohé pomníky vzaly za své. Někde díky vandalství, jinde kvůli nepochopení, že němečtí obyvatelé kraje mnohdy bojovali v zákopech po boku těch českých, jejichž potomci jim potom pomníky ničili. Někde ke jménům padlých přibyla další, tentokrát z bojišť druhé světové války, jinde zase musel pomník zmizet v následujících letech třeba kvůli bustě Tomáše Garrigue Masaryka.

Dnes naštěstí pomníky zase nabývají vážnosti. Na mnoha místech, jako třeba v Klepáčově, byly dávno vyvrácené památníky obnoveny, jinde se na místě zničených desek objevují alespoň smířlivé nápisy Obětem válek. Důležité však je, aby se nezapomínalo. Války totiž, jak se ukazuje, zdaleka nejsou zapomenutou minulostí.