Poutní místo Panny Marie Pomocné nad Zlatými Horami mělo dvakrát zmizet ze zemského povrchu

Počátky poutní tradice na úbočí Příčného vrchu sahají až do doby třicetileté války. Tehdy obyvatelé zdejšího kraje hledali v hlubokých lesích bezpečí před švédskými bojůvkami, které procházely krajem. Při posledním vpádu vojsk na Jesenicko, roku 1647, zde našla úkryt žena místního řezníka Anna Tannheiserová. Pod skálou zde tehdy rostla mohutná jedle a místu se říkalo Gottesgabe, tedy Boží dar. Anna byla ve vysokém stupni těhotenství a přestálé trauma způsobilo, že na ni právě zde přišly porodní bolesti. Podle legendy prý prosila Boha a Pannu Marii o pomoc a 18. července 1647 porodila v lese zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů.

Martin Tannheiser vyrostl, převzal po otci řeznickou živnost a stal se váženým měšťanem ve Zlatých Horách a dokonce radním. Zemřel roku 1714 a v poslední vůli pověřil svou dceru Dorotu Weisovou, aby nechala u malíře Šimona Schwarzera namalovat obraz Bohorodičky a v říjnu 1718 jej zavěsila na starou jedli v místě jeho narození.

Následující rok zde u obrazu prý místní krejčí Samuel Richter zažil zjevení Panny Marie a tato zpráva dala místu proslulost. K obrazu začali přicházet věřící z celého okolí a množily se zprávy o zázračných uzdraveních. Z jejich darů byla na místě dokonce vybudována malá dřevěná kaple.

Vratislavský biskup nechal zázraky prověřit, a když se potvrdily, nechal obraz přenést do farního kostela ve Zlatých Horách a na jedli zůstala viset jen kopie. Lidé sem však chodili dále. Nic na tom nezměnil ani příkaz Josefa II., který nařídil v roce 1785 kapli zbourat. Místní se tvářili, že nařízení nerozumí, a tak kaple zůstala stát. V roce 1805 nechal arcibiskupský lesmistr Hannich zchátralou kapli přestavět a zvětšit ale ani to nestačilo. Počet poutníků stále stoupal a tak se zlatohorský farář Philip Dittrich rozhodl postavit na místě kaple kostel. Roku 1834 byl položen základní kámen a 8. září 1841 byl kostel vratislavským biskupem Danielem Sommerfeldem slavnostně vysvěcen. V následných letech pak v okolním lese později vystavěli lidé křížovou cestu, řadu kaplí a tzv. svaté schody, které vedly směrem na Zlaté Hory.

Těsně před druhou světovou válkou chodilo na poutě více než 100 tisíc lidí. Po válce však vysídlení a přerušení tradice vykonalo své. Navíc se komunistická moc rychle postarala o znepřístupnění místa zákazem poutí a rozšířením zakázané zóny potenciálně těžebního území. V roce 1963 byl celý areál zdevastován a vykraden. Zbyly zde jen holé zdi. Světélko naděje areálu bliklo po roce 1968, kdy v roce 1970 tehdejší zlatohorský farář P. Metoděj Nečas zajistil alespoň opravu střechy a věže kostela. Ani to nepomohlo a v září roku 1973 byl spolu s dalšími objekty kostel vyhozen do povětří. 24. listopadu 1973 hlásily demoliční čety hotovo a celý areál byl v troskách.

Okamžitě po roce 1990 zahájilo občanské sdružení snahy o znovuzrození místa. Základní kámen nového kostela posvětil téhož roku na Velehradě sám papež Jan Pavel II. Stavba podle projektu architekta Tomáše Černouška trvala do roku 1995, ale první mše proběhla už rok před dokončením. Zdejší chrám byl zasvěcen Panně Marii Pomocné 23. září 1995. Podělili se o něj apoštolský nuncius Coppa společně s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem.

Na úbočí Příčného vrchu tak opět stojí místo, kde se setkávají věřící tří národů. Chodí sem však i lidé bez víry. Jen tak se zastavit a ujistit se, že i přes nepřízeň osudu mohou být některá místa obnovena díky nezlomné touze lidí z okolí.