Procházka po stopách historické těžby kaolínu na Vidnavsku vede přes lesy a louky až ke staré kapli
Ložisko kaolínu na Vidnavsku se dnes opět objevuje v novinových titulcích jako místo, kde se opět zvažuje obnova těžby, přičemž zpracování suroviny by probíhalo v Polsku. Reakce místních obyvatel jsou rozporuplné, byť těžba zde má dlouholetou tradici a ukončena byla teprve počátkem 90. let minulého století. Stopy po ní však v okolí najdeme dodnes.
Samotný kaolín je zajímavou horninou, která kupodivu na Vidnavsku vznikla díky žule. Právě chemickým rozkladem živců, které jsou součástí žuly, totiž kaolín vzniká. Na Vidnavsku tomu přispělo tropické podnebí třetihor. Kaolinit, který tak vznikl, je jílovitý, bělavý, případně červenavý materiál s plastickou strukturou.
Mocné nánosy kaolínu pak smetly další horotvorné pochody, kdy byl kaolín smyt a setřen například pohyby ledovců. Na Vidnavsku se však v přirozené prohlubni kaolín uchoval v nebývale mocných vrstvách a tak zdejší ložisko svou velikostí i kvalitou patří mezi největší a nejlepší ve střední Evropě. Mocnost ložiska kaolínu se pohybuje od 40 do 90 metrů. Ve čtvrtohorách byla ložiska kaolínu překryta ledovcovými nánosy, které bylo při těžbě nutné přemístit, aby bylo možné kaolínovou horninu těžit. A právě po těchto zásazích najdeme v lesích mezi Vidnavou a Starou Červenou Vodou stopy dodnes.
Přestože jsou v souvislosti s těžbou obecně známé zejména dvě jámy nedaleko vidnavské střelnice, z nichž jedna je zčásti zatopení a slouží jako přírodní koupaliště, těžební pole bylo mnohem rozsáhlejší. Její rozměry jsou přes 300 metrů směrem na Jihovýchod až téměř k Latzelově kapli.
Těžba kaolínu se pravděpodobně odehrávala v menších jámách už v 18. století. V roce 1869 kupuje rodina Latzelů statek v Dolní Červené Vodě a postupně začíná s těžbou kaolínu, který používala zejména na žáruvzdorné vyzdívky svých vápenných pecí. Těžba zde, nedaleko Latzelovy kaple pokračovala až do roku 1924.
Potom se těžební aktivity, už v režii firmy Stella, která od Latzelů těžířstvo zakoupila, přesunuly právě do nových jam na severozápad od původní těžby a zde také vykopali pro lepší dopravu materiálu tunel úzkorozchodné železnice, který byl původně spíše štolou, vyhloubenou pro lepší nakládání vytěžené horniny. Ten se dochoval dodnes. Vedl do Šamotárny, továrny na zpracování kaolínu vybudované rovněž Latzely v šedesátých letech 19. století. Její ruiny stojí ve Fojtově Kraši dodnes.
Těžba pokračovala i v době války a také v poválečné době. V šedesátých letech však byla utlumena, neboť odbyt do někdejšího Pruska byl po odstoupení území Polsku přerušen. V Šamotárně se zpracovávala surovina dovezená odjinud a provoz byl zachován jen ze sociálních důvodů, aby nedošlo k úbytku pracovních příležitostí.
Teprve v osmdesátých letech se obnovila těžba ve zdejších jámách. Než se však stačila etablovat, došlo ke změně politických poměrů a výroba v Šamotárně i těžba byla opět zastavěna.
Dnes najdeme v lesích zajímavé stopy po těžbě. Zachoval se i tunel někdejší úzkorozchodné dráhy a dnes už jen torzo šamotárny.
Zajímavou připomínkou rodiny, která zdejší těžbu odstartovala a dovedla do průmyslové podoby je lesní Latzelova kaple. Nachází se jen kousek od nejjižnějšího okraje Staré jámy. Dvojitou kapli, kde jedna strana slouží jako hrobka rodu a druhá jako zádušní kaple, nechali Latzelové postavit v roce 1904. Vzhledem k tomu, že stará legenda připisovala vodě ve studánce nedaleko nové kapličky léčivé účinky, stala se kaple velmi brzy poutním místem. Tomu přispělo i zasvěcení kaple Panně Marii Bolestné.
V pohřební komoře nakonec našel místo posledního odpočinku Anton II. a jeho žena Anna a další členové rodu. Po druhé světové válce se na kapli zapomnělo a pomalu chátrala. Byla několikrát vyrabována. Hrobka přežila v lepším stavu. Dnes se podařilo alespoň upravit okolí kaple, větší obnova se údajně připravuje.
Po stopách těžby kaolínu na Vidnavsku se můžete vydat i po naučné stezce, která provede po zajímavých místech poměrně nedávné historie zdejšího kraje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
