Vikýřovice mohly být sídlem panství, nakonec k tomu však nedošlo
Snad byl dávný Weiker, po němž dodnes nosí obec Vikýřovice své jméno, zakladatelem vesnice pocházejícím z družiny mocnějšího šlechtice, snad to byl jen sedlák, kterého pověřili založit v údolí řeky Desné osadu, vyklučit les a starat se o živobytí své, i svého pána.
Každopádně Vikýřovice vznikly někdy při kolonizaci území Šumperska snad na v polovině 14.století. Písemné, ani jiné prameny o tom nemáme. Až v roce 1391 jsou Vikýřovice poprvé zmíněny jako součást panství se sídlem na Novém hradu u Hanušovic. V 16. století se majitelem Vikýřovic stali Žerotínové sídlící tehdy ve Velkých Losinách.
V obci byly dva hospodářské dvory a v roce 1591 je zde zmíněna i tvrz. Podle historika Drahomíra Polácha se tvrz nacházela u tzv. Horního dvora a existuje dodnes jako dům č.p 47 v ulici U Hájenky. Napovídá tomu mimochodem i arkádové průčelí a mohutné zdi. Tvrz měla sloužit jako centrum panství, které chtěli Žerotínové vytvořit kolem Vikýřovic pro některého ze svých četných potomků, ale nakonec z toho sešlo.
Druhý dvůr byl na místě dnešní křižovatky ulic Šumperské a sokolské, kde dodnes najdeme uličku s názvem Ve Dvoře. Oba dvorce byly v 18. a v 19. století rozparcelovány a dnes po nich mnoho stop nezůstalo. Stejně tak byl rozparcelován původní Borovský svobodný dvůr, který stával v jižní části současného Vikýřovického katastru. Byl u něj i mlýn. Zmiňován je již v 16. století. Později připadl k panství na Třemešku a ještě později byl také rozparcelován a na jeho pozemcích vyrostla osada Krenišov, která je dnes opět součástí Vikýřovic. V budově někdejšího dvora dnes sídlí Muzeum silnic.
Obec zůstala vsí poddanskou. Patřila k těm větším osadám. Už po třicetileté válce zde žilo 43 rodin. V roce 1834 měly Vikýřovice již 816 obyvatel. Následoval velký nárůst počtu lidí, kteří se zde usazovali i díky blízkosti nedalekého průmyslového Šumperka v roce 1900 už zde žilo 1444 obyvatel z toho 355 v Krenišově. Na počátku třicátých let zde pak žilo téměř 2000 lidí. O mnoho méně jich není ani dnes, kdy Vikýřovice dosídlili po odsunu lidé z celé republiky, a také z Volyně.
V 19. století však průmysl dosáhnul i přímo do obce. Kromě mlýna zde vznikly menší textilní provozy a také rafinerie ropy. Vyráběly se zde i lihoviny a cementové zboží. Kromě toho měli Lichtenštejnové na Annenském dvoře velkostatek, který byl rozparcelován, naopak ten patřící továrníku Oberleithnerovi zůstal v celku. Průmyslové firmy zde koneckonců najdeme dodnes.
Vikýřovice patří k velkým obcím v Podesní. Je zde škola, jejíž tradice sahá až do roku 1872. Z pamětihodností rozhodně stojí za návštěvu již zmíněné Muzeum silnic. Naproti se dochovala půvabná kaple sv. Antonína z roku 1777 obnovená po povodni v roce 1997. Nepřehlédnutelnou stavitelskou památkou Vikýřovic je zámeček, nebo též vila Erna. Novorenesanční stavba s prvky francouzského stavitelství vznikla na objednávku statkáře Eduarda Vierecka. Vilu vyprojektoval známý architekt Mořic Hintrager a stavbu dokončil stavitel Max Hoffman v roce 1882. Jméno Erna dostala po dceři majitele stavby. Vilu obklopuje parčík, který slouží mateřské školce, který v ní sídlí. Kromě toho zde ale najdeme i galerii a malou kavárnu.
Pozoruhodnou moderní stavbou je krytá dřevěná lávka do sousedního Rapotína přes řeku Desnou. Naopak tajemstvím oplývá od centra poněkud vzdálená památka, nacházející se kousek od letiště na hranici Vikýřovického katastru. Jsou to boží muka s obrázkem ukřižované ženy, ovšem s mohutným plnovousem. Jedná se o sv. Starostu, kterou zde prý nechal vyvěsit kněz, kterého tady prý překvapila náhlá povodeň. V anglosaských zemích je to však světice, která měla ženy zbavovat nepohodlných mužů. To vysvětluje, proč zde pořád najdeme tolik svící a květin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
