Z mlýna v Nové Dědině vedl prastarý vodovod do všech uničovských kašen

24. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Část obce stojí na dne bývalého rybníka a voda je zde i dnes cítit na každém kroku
0:00
/
0:00

Nová Dědina s neoficiálním přídomkem u Uničova je dnes už součástí samotného města. Přestože historie této osady není dlouhá, existují zprávy a hodnověrné důkazy, že lidé zde na pravém břehu Oskavy severně od města žili už v dobách prehistorických.

Právě archeologické průzkumy dokazují na území dnešní obce osídlení lidmi, kteří tvořili tzv. lineární keramiku. To znamená, že své nádoby zdobili čárami a lineárními obrazci. Byli to vůbec první zemědělci na našem území a sídlili zde v mladší době kamenné, v období asi 6000 let před naším letopočtem. I později, na pomezí doby bronzové a železné žili na současném katastru Nové Dědiny lidé tzv. lužické kultury.

Kupodivu ani ve středověku nebyl kraj Nové Dědiny zcela pustý. Vedla tudy patrně již tehdy cesta mířící k Šumperku a do rudného revíru kolem Břevence, Oskavy a také kolem dnešního Horního Města.

Kaple Panny Marie pochází ze 30. let 20. století

Patrně nejstarší stavbou na tomto místě je tzv. Fojtský mlýn. Jeho budovy, stojící po pravé straně silnice do Libiny se dodnes zčásti zachovaly. První zmínka o něm pochází už ze 13. století, kdy byl majetkem uničovského rychtáře. To je také důvod, proč se mu říká Fojtský. Od roku 1485 je v majetku města.

Nad mlýnem býval odpradávna rybník, který se rovněž dochoval do dnešních dnů. Ten byl až do poloviny 20. století, kdy se začal budovat nový vodovod, zdrojem pitné vody pro celý Uničov. Voda odsud byla přiváděna do městských kašen potrubím, nejprve z borovicového dřeva, později ze železa.

Tři mlýny, tři rybníky

Nedaleko stál ještě druhý mlýn. Uvádí se jako Valchův, jinde jako Valšův, ale jedná se patrně o někdejší Valchu, ve které se ovčí srst zpracovávala na sukno. Také nad ním byl kdysi rybník, který byl ovšem na počátku 20. století vysušen. Na místě mlýna pak za první republiky zemědělci z okolí

Kříž u hlavní silnice je na starých mapách už na přelomu 18. a 19. století

vybudovali pekárnu. Dnes zde stojí výrobna krmiv. O kus dál stával ještě ve 20. letech Plíškův mlýn, který využíval vodu ze Šumvaldského rybníka. Později však byl zbořen. Stál však už na katastru Šumvaldu.

Tyto stavby byly předchůdci vzniku vesnice, která patří dnes k nejmladším v širokém okolí. Její založení souvisí se zánikem uničovského hospodářského dvora. Pozemky byly rozparcelovány a přizváni sem byli noví osídlenci. Samotné ustavení obce je datováno rokem 1779 a tehdy dostala jméno Schröffelsdorf podle podkomořího Ignáce sv. pána Schröffela z Mannsberku. Zajímavé je, že část obce stojí na dně rybníka, který zde kdysi býval.

Vznik obce v jeden čas je znatelný také na jejím půdorysu, který je pravidelný a symetrický. Obec byla do roku 1848 v poddanském vztahu k Uničovu. Po tomto datu se stala samostatnou osadou. Po druhé světové válce se nejprve stala součástí Sukolomi a později spolu s ní i města Uničova.

V místě bývalé valchy dnes stojí moderní výrobna krmiv

Z památek zde najdeme hlavně kapli Panny Marie z roku 1931 a kamenný kříž. Nad vesnicí je jez, který vyvádí z řeky vodu do strouhy pohánějící kdysi mlýny a firmy na okraji Uničova včetně napájení rybníků na kraji města. Přímo u silnice pak stojí známá rybářská bašta, naproti níž je starý dřevěný kříž, který zde stával už na přelomu 18. a 19. století.

autor: kbz
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová