Dynastie kovářů

Jeho děda, Jan Chromec se narodil v Lošově v roce 1934 a kovařinu se naučil od svého otce. Kdysi postavil vedle domu novou kovárnu, kde se dodnes s elánem ohání kladivem, pracuje u hydraulického bucharu, brusky a řady dalších strojů. Právě zvuk bucharu nás z dálky vítal, když jsme ho navštívili s rozhlasovým mikrofonem. Našli jsme ho u výhně, když rozehříval ocel na výrobu motyček pro dlaždiče.

Prohlédli jsme si sbírku historických a kuriózních podkov, speciálních výrobků, které mají kompenzovat nemoci koně a nedokonalosti kopyt. Zjistili jsme, že kravská podkova z dob, kdy se voli používali jako tažná zvířata, se zpravidla dávala pouze na vnější část paznehtu. Že existuje podkova zámková, která je v zadní části spojená a další druhy.

Samozřejmostí jsou rozličné druhy podkov pro různé koně závodní a pracovní. Na otázku, jak to, že tak dlouho u své profese vydržel, pan Chromec odpověděl: „Mosite mět rád to práco podkovářskó a mosite mět rád koně. Konici, to je život.“

S jeho vnukem Jindřichem Andrésem jsme pak navštívili kobylku Hvězdu ustájenou ve Velké Bystřici. Dojeli jsme sem dodávkou vybavenou přenosnou kovadlinou, různými kleštěmi, kladivy, rašplemi a dalšími nástroji, které jsou potřeba pro překování koně.

Hvězda ve stáji|foto: Aleš Spurný

Pokud by se na místě vyráběly podkovy nové, bylo by možné přinést i výheň. Ovšem u Hvězdy šlo pouze o dvě přední kopyta, která se opatřila původními podkovami. Ty se jen drobně upravily, poté, co byla kopyta řádně očištěna a ošetřena. Práce se stříhacími kleštěmi, pilníky a speciálními nožíky trochu připomínala pedikúru.

Pan Andrés se kovařinu sice učil ve škole v Olomouci, ale jak nám prozradil, to nejdůležitější pochytil už od svého dědy, s nímž dodnes spolupracuje. Kdo ovšem kovářské kladivo převezme dále, není jasné. Pan Andrés má dvě školou povinné dcery, které se k výhni zatím příliš nemají. Možná si tedy stejně jako jeho děda bude muset počkat na pokračovatele v další generaci.