Exkurze do doby břidlicové
Do Muzea břidlice v Budišově nad Budišovkou jsem se vydal na doporučení kamaráda, samotného by mě to asi nenapadlo. Na kole jsem vyjel z Moravského Berouna a kolem pastvin s kravami přijel zvlněnou krajinou k cíli.
Přivítal mě pohled na barokní kostel mnohem větší, než by člověk v takto malém městečku čekal (dnes tu žijí necelé tři tisíce obyvatel). Kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie v roce 1756 vysvětil olomoucký biskup a kardinál, hrabě Ferdinand Julius Toyer. Nejen tato událost upomíná na slavnou minulost místa, které tentokrát navštívíme s reportážním mikrofonem Českého rozhlasu Olomouc.
Břidlice z Budišova se vyvážela do světa
Kostel má střechu z břidlice pocházející z lomu, který dodával kámen i pokrývačům Národního divadla a Týnského chrámu v Praze. To se dozvídáme v muzeu, kam vcházíme po dlažbě z osmnáctého století, zbudované samozřejmě z břidlice. Budova původně sloužila jako mlýn. Stojí tedy u říčky Budišovky vedle starého mostu z roku 1723 se sochou sv. Jana Nepomuckého.
Co to vlastně ta břidlice je?
„Od Svatého Kopečku u Olomouce až po polské hranice se rozkládá na území tři tisíce dvě stě kilometrů čtverečních Moravskoslezský kulm. Před třemi sty čtyřiceti až třemi sty šedesáti miliony let tu bylo velké moře. Do něj připlouvaly zbytky nerostů, hornin, hlína, písek, jíly, žili tu živočichové, to se všechno ukládalo v tom moři. Za vysokého tlaku a vysoké teploty vznikla ta nádherná usazená jílovitá hornina. Lidově by se dalo říct, že je to vlastně ztuhlé mořské bahno,“ říká průvodkyně muzeem, paní Jana Pavlů.
S ní pokračujeme z místnosti s nezbytným geologickým úvodem do sálku s expozicí, která ukazuje, jak se břidlice těžila. Na fotografii vidíme velký lom zatopený do výšky šestatřiceti metrů. Uprostřed místnosti stojí vozík na kámen, který čekal zakonzervovaný pod hladinou padesát let. Ve vitrínách jsou hornické nástroje a nahlížíme také do štoly ze dvacátého století.
Pražské groše z budišovského stříbra
Na schodech do nižších pater si můžeme prohlédnout rumpál z dob, kdy se ještě před břidlicí v Budišově a v okolí těžil galenit se stříbrem. „Stříbro se tu těžilo od desátého století. Za krále Václava II. se vozilo do Kutné Hory a využívalo pro ražbu slavných pražských grošů. Václav II. sem pozval horníky především ze Saska a z Bavorska a vybudoval tu kolonizační osady. Horníci si tu stavěli příbytky zvané budy, a jedna z teorií říká, že právě ty daly městu název městu Budišovu,“ vysvětluje Jana Pavlů. Jiná varianta hovoří opatovi olomouckého kláštera Hradisko ze třináctého století jménem Budiš.
První gramofonové desky z břidlice
V nižším podlaží se můžeme seznámit se širokým a někdy i překvapivým využitím břidlice. Jsou tu známé tabulky, na něž se psalo ve školách zase břidlicovými pisátky, spousta dekorativních předmětů, popelníky, šperky, hodiny, ale také gramodesky. „Po znárodnění se dokonce důl v Hrubé Vodě jmenoval Gramozávody Loděnice. Břidlicová moučka se smíchala s pryskyřicí, kterou vylučoval asijský červ rodu šelak a se sazemi, a tak vznikaly první těžké gramofonové desky,“ popisuje naše průvodkyně.
Největší odborník své doby
Velkým odborníkem a podnikatelem v těžbě břidlice byl Jan Maxmilian Řihák z Olomouce. „Vlastnil jeden z největších dolů Velká Střelná, kam vedl elektřinu až z Přerova. Zaměstnával tu kolem stovky horníků. A jeho břidlice se vyvážela do světa. Po vzniku vojenského prostoru mu již nebylo umožněno tu těžit. Po roce 1948 mu byly znárodněny další doly. Přesto se nevzdal, na břidlici nezanevřel a dále pracoval, psal odborné práce a prý v roce 1970 zemřel u psacího stolu,“ představuje osobnost spojenou s břidlicí Jana Pavlů.
Interaktivní část a cesta do krajiny
S naší průvodkyní se vydáváme také do zahrádky vedle muzea, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet ruční štípání břidlice a vytvořit si třeba vlastní kamenné srdíčko, mohou malovat vodou na desky, zahrát si na břidlofon, prohlédnout si model štoly s netopýry. Poté vyrážíme do terénu mezi Oderskými vrchy a Nízkým Jeseníkem na Břidlicovou stezku, která měří asi padesát kilometrů, a prohlížíme si starou štolu poblíž jednoho z posledních dodnes funkčních dolů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
