Hrabí nabízí výhled do nivy Moravy i starosvětský klid

Hrabí patří k malým osadám na svazích Bouzovské vrchoviny, které však svůj vznik kladou do doby kolonizace vrchovin a podhůří, tedy na přelom 13. a 14. století. Tomu odpovídá i první zmínka o obci, vztažena k roku 1350, kdy je majitelem vesnice s názvem „Hrabye“ vladyka Vlastibor z Hrab. Patřil k velké zemanské rodině Slavoňovských z Řimic a byl i příbuzným majitelů nedaleké Lhoty.

Snad jeho syn, Mikuláš z Hrab, prodal v roce 1371 svůj dvůr v Hrabí jistému Mechovi ze Lhoty. Tak byla obec patrně rozdělena mezi dvě vrchnosti. Je však otázkou, jak byla v té době velká. Každopádně rozdělení Hrabí mezi dvě dominia přetrvávalo i v dalších letech. Majitelé jednotlivých částí se střídali, příslušnost části obce k panství lhotskému a jiné části k panství bouzovskému zůstávala faktem až do roku 1848, kdy vrchnostenská správa končí.

Pomník padlých je v Hrabí i díky divadelnímu spolku, který na něj vybral při představeních. Kříž je starší, pochází z 19. století|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Obyvatelé Hrabí docházeli, bez ohledu na příslušnost k panství, do kostela do Bílé Lhoty. Děti sem docházely i do školy, a to již od roku 1786, kdy je zde zmiňováno vyučování v budově zámku.

Sousedy z Hrabí živilo zejména zemědělství. Přestože velmi úrodná a teplá niva Moravy je odsud na dohled, Hrabí bývalo zemědělsky spíše osadou, kde se pěstoval len a později i brambory.  Celkem má katastr obce rozlohu jen asi 116 hektarů, vesměs polí a luk.

V čele obce stával rychtář. To platilo až do roku 1848, kdy se začala ustanovovat obecní správa. Hrabí se stalo samostatnou obcí, zařazenou do litovelského politického a soudního okresu. Pozoruhodné je, že součástí obce se tehdy stala i osada Červená Lhota a také kolonie jménem Trpín, která dodnes stojí v zatáčce silnice z Červené Lhoty do Hrabí. Teprve od roku 1919 se Červená Lhota osamostatnila.

Hasičská nádrž na návsi|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Národnostně bývalo Hrabí téměř výhradně českou obcí. I proto se po vyhlášení první světové války místním obyvatelům do boje za císaře pána moc nechtělo. Dobový kronikář nechuť místních nijak neskrývá a pomník padlým obyvatelům obce na návsi mu dává za pravdu. Osm jmen zde vyrytých bylo pro tak malou vesnici citelnou ztrátou. I proto zdejší obyvatelé vítali vznik Československé republiky s nadšením.

Lípa svobody stojí na návsi už 100 let

První zpráva o převratu se do obce donesla 18. října 1918 v 9 hodin dopoledne. Omladina v obci uspořádala oslavu na osvobození, které se zúčastnili nejen místní, ale i lidé okolních vesnic. Podle zápisu v kronice prošel obcí velkolepý průvod s hudbou a slavnost byla zakončena v hostinci Engelberta Vysoudila. Rok nato byla vysazená na návsi poblíž kříže lípa svobody, kterou tady najdeme dodnes.

Zajímavé je, že už ve 20. letech byla v Hrabí docela pestrá občanská vybavenost. Obchod se zbožím koloniálním doplňovala prodejna textilu a střižního zboží. Byly tady dva hostince, kolář a sedlář. Od 20. let byla do obce přivedena elektřina a rozrůstala se spolková činnost. Vznikla knihovna, působil zde také divadelní spolek, který se mimochodem velmi zasloužil o postavení již zmíněného pomníku padlých na návsi, na který vybral díky mnoha představením v obci i v okolí.

Pohled z Hrabí do nivy Moravy směrem k Mohelnici|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Jako každá správní obec má i Hrabí své slavné rodáky. Patří k nim učitel a spisovatel Hynek Kohoutek (* 1905), který psal pod pseudonymem Hynek Šíp, a rovněž učitel a kulturní pracovník Vladimír Kohoutek (*1909), umučený v roce 1942 v koncentračním táboře v Mauthausenu. Právě v jejich rodině trávil prázdniny i pozdější významný hudební skladatel a pedagog Ctirad Kohoutek, rodák ze Zábřeha.

Dnes kromě klidu malebné vesnice a docela pěkných výhledů do Mohelnické brázdy nabídne Hrabí náhodnému poutníku také několik drobných památek. Již při cestě od Trpína mineme kříž z roku 1866, na návsi pak kapli sv. Marka z 19. století a několik dalších křížů při cestě k Olešnici. A ještě jednu věc Hrabí nabízí. Jakýsi starosvětský klid, který zajistí, že kdo se tu jednou zastaví, rád se vrací.