Hranické Loučky byly ještě před půl stoletím Kozí

Kaple v Hranických Loučkách
Kaple v Hranických Loučkách

Na cestě údolím Bečvy jsem se jednou rozhodl prozkoumat onen hřeben vypínající se nad řekou na jejím levém břehu. Odděluje od sebe údolí Bečvy od nivy řeky Luhy – jednoho z přítoků Bečvy, který spatřuje světlo světa v Oderských vrších a jehož nížinou vede ona stará hlavní silnice z Olomouce do Ostravy.

Když se na onen hřeben podíváte od Bečvy, zdá se vám pěkně vysoký. Také když se jej rozhodnete na kole vyšlapat, určitě vás budou bolet nohy. Proto mě docela překvapilo, když jsem při pohledu na mapu zjistil, že maximální výška těchto kopců je kolem 350 metrů.

Vydal jsem se tedy z Milotic nad Bečvou odbočkou z hlavní silnice směrem na Heřmanice.

Nejprve jsem vyšlapal jeden kopeček, pak klesl do údolíčka Milotického potoka, který zde nedaleko pramení, abych se potom opět škrábal k jednomu z cílů mého putování, k nevelké osadě Hranické Loučky.

Ta, přes svůj název, který ji řadí spíš k nedalekým Hranicím, leží jen asi 3 km severozápadně od Hustopeč nad Bečvou a je dnes také jejich součástí. Nejvyšší místa vesnice leží až na vrcholku tohoto jednoho z nejzápadnějších karpatských výběžků v nadmořské výšce 365 metrů.

Na kole se vám ale zdá, že jedete někam mnohem výše. Také v zimě je to tady pěkně větrná hůrka a závěje a sněhové jazyky jsou zde poměrně běžné. Však se také nacházíme na rozvodí Černého a Baltského moře.

Od vysílače nad vesnicí je krásný rozhled

Budeme – li hledat historické záznamy o této osadě, Hranické Loučky bychom v nich hledali marně. Až do roku 1964 se osada totiž nazývala Kozí Loučky. Patrně proto, že se zde na úbočích poměrně málo úrodného hřbetu v minulosti pásávaly kozy a ovce.

O Hranických Loučkách se dočteme, že ji založil benediktinský mnich Jurik z Rajhradu. A muselo to být už velmi dávno, neboť nejstarší zpráva o obci je z roku 1201.

Vesnička patřila k hranickému panství po celou dobu své existence. Máme zde však zprávy o dědičné rychtě, jejíž majitel spravoval robotu pro všech čtrnáct usedlých rodin. Obec nikdy neměla vlastní kostel. I když je to do Hustopečí poměrně blízko, vzhledem k panství chodili místní lidé za Božím slovem do nedalekých Špiček.

Chybějící škola nutila místní děti chodit až do Heřmanic a zejména v zimě to nebyla si příjemná procházka. I proto byla v roce 1909 postavena malá místní školička.

Počet obyvatel Kozích Louček postupně pomalu, ale přece jen vzrůstal. Kupodivu se zde usídlovali hlavně lidé mluvící německy. V roce 1830 zde žilo 176 obyvatel a o padesát let později byla převaha Němců už poměrně značná. Žilo jich zde 141 oproti 20 Čechům.

Většina zdejších obyvatel se živila zemědělstvím a drobnými řemesly. Jak postupovala průmyslová revoluce do tohoto kraje, nacházeli také místní obyvatelé pracovní příležitosti ve větších centrech v okolí.

Zmiňujeme-li průmyslové podniky, neměli bychom opomenout jeden, byť velmi malý kousek zdejší průmyslové historie. Ještě v roce 1930 zde totiž byl v provozu větrný mlýn. Není se co divit, větru zde bylo dost, mlet také bylo co, a navíc, voda zde pro jiný typ mlýna chyběla.

Byl to tzv. beraní mlýn, nebo též mlýn německého typu. Podle dobových zpráv měl na trámu zaznamenán letopočet 1802. Původně však stál jinde a do Kozích Louček byl převezen z Horních Těšic.

Roku 1879 totiž vyhořel mlynářský domek majitele mlýna v Horních Těšicích a ten byl nucen mlýn prodat právě sem. Po druhé světové válce mlýn, tak jako řada jiných, zanikl a dnes už po něm bohužel mnoho nezůstalo.