Hranické viadukty přežily rozpad monarchie i stavbu koridoru

Pro realizaci projektu byla vytvořena akciová společnost, která začala se stavbou, a tak 7. července 1839 přijel vlak do Brna, 1. září 1841 do Přerova, 17. října 1841 do Olomouce a 15. srpna 1842 do Lipníka nad Bečvou. Jenže poté byla výstavba kvůli nedostatku financí přerušena a obnovena byla až v květnu 1844. Až v sobotu 1. května 1847 byl zprovozněn úsek Lipník – Bohumín a Hranicemi začal projíždět pravidelný vlakový provoz.

Přestože Moravská brána byla pro dopravu ve směru sever -  jih vždy nejvhodnější alternativou, stavba železnice si vyžádala mnohé technické stavby, které převedly trať přes členitý terén. Připomeňme dnes již nevyužívaný tunel ve Slavíči či jezernické viadukty. A právě u Hranic se viadukty objevují také. Tedy zpočátku jen jeden, který převádí trať přes sice mělké, zato široké údolí řeky Veličky.

K překlenutí údolí byl postaven viadukt, ne však nepodobný tomu jezernickému, o kterém v našem cestování již byla řeč. Hranický most, tedy ten nejstarší, má 32 cihlových oblouků a byl dokončen 23. srpna 1844. O tři měsíce později po mostě dlouhém 430 metrů projela první lokomotiva. Na stavbě prý pracovalo 2500 stavařů, z nichž údajně dvacítka zaplatila životem kvůli různým nehodám, které se při stavbě přihodily.

Nejmladší betonový viadukt|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Na trati se nejprve jezdilo kyvadlově, tedy po jedné koleji. Ke konci 19. století však kapacita tratě vyžadovala vybudování druhé koleje, a tak se ke stávajícímu viaduktu přistavěl další most. Druhý hranický viadukt má oblouky postavené z kamene a stavěl se v letech 1870 až 1872. Rok po dokončení se druhá kolej dostala do pravidelného provozu.

Ani to ale nestačilo. Na počátku 20. století se začalo projektovat další rozšíření trati o dvě koleje. Projekt byl zpracován již v roce 1911 a se samotnou stavbou se začalo v roce 1916. Jenže, skončila první světová válka – provoz do Haliče už po rozpadu Rakousko-Uherska nebyl, co býval za její existence, a tak byla stavba zakonzervována.

Přitom v té době již v Hranicích stavaři začali budovat zcela nový viadukt, který měl zaujmout místo hned vedle dvou stávajících. Nová stavba byla tentokrát projektována jako most se 30 oblouky. I zde při stavbě umírali lidé – zejména zajatci, které válečná mašinerie na stavbu dopravila. Na vnitřní straně nejmladšího viaduktu, na 21. pilíři, se dodnes nachází ve výšce asi sedmi metrů na jednom z kamenných kvádrů několik čísel a písem. Podle tradice se jedná o iniciály dvou italských zajatců, kteří se 23. září 1918 zřítili při práci na zem a zabili se. Dokonce se vyprávělo, že oba byli v pilíři zazděni a kámen představuje jejich náhrobek.

Z boku vypadají Hranické viadukty jako jeden most|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Válečné nebezpečí a potřeba zkapacitnit železniční tratě vedla ve třicátých letech stavaře i dráhy k urychlené práci na dostavbě mostu. Ta nakonec dostala podobu viaduktu s betonovými klenbami, který tak doplnil stávající podobu této dopravní tepny.

Hranické viadukty mají tu smůlu, že nejsou vidět z hlavní cesty jako například viadukt v Jezernici. Proto sem zdaleka nezavítá tolik turistů, kolik by si tato stavba, která přečkala rozpad monarchie, dvě války i modernizaci v roce 2004, zasloužila. Dnes je celá stavba technickou památkou a díky městu vás u ní čeká informační tabule, z níž se dá načerpat spousta zajímavých informací o této jistě nevšední technické stavbě.