Jak na Nový rok, tak po celý rok

Nechci zde moralizovat. Jen bych rád poprosil jménem krajiny o trochu pozornosti i v době, kdy se ještě nic neděje. Když se totiž někde kácí strom, třeba i proto, že jeho dlouhý život prostě skončil a je potřeba, aby uvolnil místo mladému stromku, jsme ochotni se přivazovat k jeho práchnivějícímu kmenu řetězy a psát dlouhé petice.

Ruku na srdce, kdo z nás si na něj ale vzpomněl v době, kdy jen tak majestátně stál nad naší hlavou, chránil nás před sluncem či deštěm a ševelením svého listí vyprávěl příběhy z časů, které známe jen ze zažloutlých stránek dávných kronik. Kdo zacelil jen tak sám od sebe jeho dutinu, kdo posbíral zjara větvě polámané zimními větry. Kdo připevnil na jeho kmen budku pro sýkorky, které mu ulevovaly od parazitů nebo kdo z nás jen tak pro dobrý pocit posbíral odpadky, které kolem něj nechali ležet jiní příslušníci našeho druhu.

Kdo z nás otřel mech ze starého kříže, stojícího od pradávných časů na křižovatce lesních cest. Kdo z nás se zajímal o příběh, který jej sem dostal a komu stálo za to ten příběh vyhledat a třeba jen na kusu papíru v kancelářské slídě jej upevnit někde poblíž, aby si jej lidé mohli také přečíst.

Kdo z nás vždy cestou na procházku vyčistí studánku, která zapadala listím, kdo vybere kal z jejího dna, aby se jiní, až se zase usadí, mohli napít. Kdo nechal u studánky hrníček a nad ní vztyčil stříšku a pravidelně ji pak chodil udržovat.

Kdo zapálí svíčku na starém neudržovaném hrobě někoho, kdo možná bydlel v sousedství, jenže v době, kdy vy jste ještě nebyli na světě. Kdo očistí hrob někoho, jehož jméno neumí ani přečíst, ale byl to prostě jen dávný krajan, kterého osud, na němž měl pramalou vinu, odvál někam daleko.

Kdo zamete jen tak, kvůli dobrému pocit kolem pomníku padlých sousedů ve válkách dávno minulých, postojí, věnuje modlitbu či jen malou vzpomínku?

Bylo by falešné tvrdit, že takoví lidé mezi námi nejsou. Naopak, stále jich přibývá. Udržují cesty, opravují kapličky, obnovují turistické značky, starají se o zeleň. Dělají to potichu, mnohdy jakoby v ilegalitě. Nesdílí své dílo na sociálních sítích ani nečekají, že jim bude někdo děkovat. Připadá jim normální, že vztah ke svému okolí, své ulici, své obci, městu, ke krajině, ve které bydlí, se musí opečovávat a udržovat.

Jednou mi jeden cizinec, který se zamiloval do střední Moravy a dodnes se sem často vrací, řekl, že ani netuším, jak nádherná je ta naše krajina. Že má lidské rozměry, že není monumentální, ale útulná, přátelská a roztomilá. Měl pravdu. Však se na její tvorbě po staletí podílely šlechtické rody, církev, selský stav, ale i prostí lidé, kteří ji přetvářeli k obrazu svému a vtiskli do ní své nesmazatelné stopy. Milovali ji, protože jim dávala obživu a domov.

My v tom pokračujeme. Nejen velkými stavbami, ale i malými krůčky, které dělají svět okolo nás krásnější a hezčí. A tak vám krajina za předsevzetí, že na ni budete každý den alespoň minutu myslet a pět minut pro ni něco dělat, bude vděčná. Vaši vnuci na to budou hrdí ještě sto let po tom, co vaše statusy na sítích všeho druhu dávno odejdou do křemíkového nebe.  A abych nezapomněl, šťastný nový rok!