Komunisté obrátili sedlákům z osady Simře život naruby. Jejich statky padly za oběť kolektivizaci

Dnes osadu Simře připomíná už jen kaple
Dnes osadu Simře připomíná už jen kaple

Ještě před 60 lety stávaly v osadě Simře na Přerovsku čtyři velké statky. Dnes tam po nich nenajdete ani stopu. Postaral se o to komunistický režim.

První zmínky o osadě Simře pocházejí z roku 1353. Historie čtyř rolnických rodin se začíná psát po třicetileté válce. Podle starousedlíků patřili zdejší sedláci po staletí k dobrým hospodářům. Půdu na Záhoří dědili z generace na generaci. Čtyři velké statky patřívaly sedákům Vaňkovi, Sehnalovi, Holubcovi a Zámorskému. Na polích a ve stájích bylo vždycky dost práce pro rodinné příslušníky i lidi z okolí.     

Ačkoliv se válka dotkla i statkářů, lidem v nouzi pomoc neodmítali. Před fašisty ukrývali uprchlíky, podporovali partyzány. Po válce za to sklízeli uznání mezi odbojáři. A taky je vyznamenávali za dobré hospodářské výsledky. To se psal rok 1947.

Socha sv. Antonína uvnitř kaple

Nedobrovolné vysídlení a soudní procesy

Po nástupu komunistů nastal zlom. Rázem se z nich stali sabotéři, začala doba persekuce. Komunistická strana odstartovala akci Kulak. Rolníci byli obžalováni buď z neplnění hospodářského plánu, nebo ze sabotáže. A tomu odpovídaly výše trestů, včetně peněžitých. Soudní procesy, to byla ale jen jedna část. Ta druhá, násilné vysídlení, byla ještě dramatičtější.

Dotklo se všech rodinných příslušníků.  „Mně byly dva roky, moc si ten den nepamatuji. Ale starší bratr mi říkal, jak cestou ze školy viděl přijet čtyři gazíky plné jakýchsi samopalníků. Mohli jsme si vzít pytel mouky, pět slepic, brambory a pár kousků nábytku,“ vzpomíná jeden z potomků Jan Holubec. Rodina se stěhovala na Vysočinu. V den, kdy otce poslal soud na tři roky do vězení.  Podobný osud čekal i ostatní sedláky. „Jeden z nich, Vaněk, tíhu událostí neunesl a na statku se oběsil,“ dodává Holubec.

Po roce 1989 se v restitucích zlomek majetku rodinám vrátil. Ze statků v Simřích ale zbyly jen ruiny, u silnice zůstala stát jediná stavba – kaple. Roku 1936 ji nechali postavit sami sedláci. A protože většina z nich měla jméno Antonín, zůstalo i kapličce. Před pár lety ji opravili a lidé si u ní dodnes připomínají události roku 1952. U vchodu najdete stručný popis historických událostí a pár dobových fotografií.