Kostelík Nejsvětější Trojice se do Suché Rudné stěhoval z Karlovy Studánky
Centrum obce Suchá Rudná je patrně jednou z nejstarších těžebních lokalit na našem území. Těžilo se nejen v centru obce ale i všude okolo, my se však dnes nevydáme za historií těžby, ale naopak za jednou duchovní stavbou. Je jí půvabný dřevěný kostelík, zasvěcený Nejsvětější Trojici, který najdeme jen pár desítek metrů od centra obce
Ke kostelíku zavede turisty z parkoviště před hotelem místní potok, v jehož nánosech kdysi první prospektoři hledali zlatonosnou rudu. Není to velký kostelík. Jednoduchá obdélná roubená stavba je však pro horskou architekturu naprosto typická. Střecha krytá šindelem zakrývá nejen hlavní loď, ale i nevýrazný presbytář. Ze střechy vyčnívá osmiboký sanktusník, zakončený jednoduchou bání. Kostel vypadá velmi starobyle a je v perfektním stavu. Za to může rekonstrukce dokončená nedávno i díky iniciativě zdejších obyvatel a chalupářů za přispění obce. Ta proběhla přesto, že kostel už dávno přestal sloužit svému duchovnímu účelu.
Zapátráme-li v historii Suché Rudné, nebo jak se zdejší obci dříve říkávalo Suchého Zejfu či spíše obce s německým názvem Dürrseifen, zjistíme, že se obec připomíná roku 1405. Jak už název s kořenem seifen napovídá, historie vsi byla vždy spojena s těžbou. Osada vznikala vlastně jako zázemí zdejší dolů a dlouho neměla žádnou obecní správu. To jen prohloubila výstavba sousedního města Andělská Hora, které se stalo správním střediskem celé oblasti včetně Suché Rudné. Přesto i zde vznikaly veřejné stavby. Od roku 1806 měla vesnice školu, od roku 1881 i chudobinec a vůbec nejstarší stavbou byl kostelík. I když ono to také bylo vlastně úplně jinak. Kdybychom totiž chtěli spatřit zdejší kostel před dvěma sty lety, bylo by to možné, nikoliv ovšem v Suché Rudné, ale za kopcem v Karlově Studánce.
Podle letopočtu na korouhvičce bychom kostel mohli zasadit k roku 1796. Zprávy o jeho vysvěcení však říkají, že k němu došlo už v roce 1739 a v poslední době se objevily dokonce nepřímé prameny, které mluví o stavbě chrámu již kolem roku 1720. To ovšem stále hovoříme o tomto kostele nicméně stojícím v dnešní Karlově Studánce. Tato ves, stejně jako Suchá Rudná, byla nejprve osadou horníků. Teprve v polovině 18. století si lidé všimli léčivých účinků zdejších vod. Z nevzhledné hornické a hutnické osady začaly vyrůstat mondénní lázně. S tím souvisela také potřeba zvětšit zdejší kostel, který stačil hornickým rodinám, ne však návalu mnohdy vysoce postavených hostí lázní. Zápis v kronice Vrbna pod Pradědem o tom říká: „Na místě stávající dřevěné kaple v Karlově Studánce byl roku 1838 rozestavěn nový, krásný, prostorný, kamenný kostel. Dokončen byl v roce 1840 a téhož roku, 9. června slavnostně vysvěcen. Výstavní Boží chrám byl po letech rukou umělce krásně upraven a vyhlížel nyní uprostřed krásné, lesem vonící krajiny, jako opravdová klenotnice obestřena osobitým kouzlem."
Dá se tedy předpokládat, že právě v této době se starý kostelík stěhoval do Suché Rudné, kde slouží dodnes. Během 1. světové války byl původní zvon zrekvírován pro válečné účely, proto v roce 1921 byl na kapli instalován nový zvon „Barbora“ na nějž se složili místní občané. I přes název obce Suchá Rudná, kostel při lokáních záplavách několikrát navštívila voda z nedalekého potoka. I s tím se vyrovnal. Osudnou se mu tak mále stala ztráta víry. Po odsunu původních obyvatel nebyla Suchá Rudná nikdy zcela dosídlena a zájem nových osadníků o kostel i díky novým poměrům, nebyl valný. A tak objekt chátral. Nepřidalo mu ani několikeré násilné vniknutí do kostela, kdy byl poškozen zvon a okna. Přesto zde stále občas zaznělo slovo Boží, nejeden místní pár si zde řekl své ano a nejeden nebožtík byl vyprovozen na hřbitov.
Na počátku 70. let 20 století byl kostel uzavřen, o deset let později si církev odvezla vybavení a chrám byl odsvěcen. Vypadalo to, že kostelík spadne. Naštěstí se změnil režim a do Suché Rudné přišla spousta chalupářů, kteří se nechtěli krásného kostelíka zbavit. Iniciovali tedy sbírku a podařilo se jim kostel od základů opravit. A tak dnes opět zdobí malebné centrum někdejší hornické osady.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
