Od Pradědu na Hanou: Kněžpole
Na jednom z výletů na kole z Rýmařova se Mirek Kobza vydal do Huzové přes Stránské. Za Stránským jej na rozcestí Nad Kněžpolem zlákala cesta po červené turistické značce do lesa Horní Mokřiny, kde pramení řeka Sitka. Ano právě ta, která mnohem jižněji protéká Šternberkem.
Název lesa Mokříny se opravdu povedl. Najít přesný pramen řeky se mi nepodařilo, potůčků a pramínků je zde mnoho, zato do bahna jsem zapadl několikrát. A tak jsem uprostřed lesa opustil značku a vydal se na jih po pěkné lesní cestě. Sice za pár set metrů proměnila svůj povrch v klasickou svážnici, ale přesto jsem se nějak domotal do vesnice Kněžpole. Malebná ves v údolíčku nad potokem napájejícím mohutnící Sitku mě docela zaujala, a tak dnešní pohlednice bude právě odsud.
Kněžpole je dnes místní částí Jiříkova. Při jízdě autem ji neminete, protože leží na křižovatce silnice z Huzové do Rýmařova. Když jsem zapátral v knihách, dozvěděl jsem se, že to kdysi byla poměrně velká vzkvétající obec. Po odchodu zdejších Němců se ale postupně změnila v osadu zasvěcenou hlavně rekreaci.
Historie osídlení tohoto místa začíná ve 14. století při kolonizaci Nízkého Jeseníku z popudu olomouckých biskupů. V písemných pramenech poprvé v roce 1320 jako biskupské léno pod názvem Grunářov. Její druhé jméno znělo i Brunářov. Z toho někteří badatelé odvozují, že své jméno dostala podle biskupa Bruna ze Schauemburku – důkazy pro to však chybí. Další názvy uvádějí původní ves i jako Studnec – jako překlad německého Brunesdorf . V zemských deskách z roku 1545 máme zápis, že ves je již pustá. Zůstal zde však panský dvůr, ke kterému chodili robotovat vesničané z okolních vsí. A kupodivu se mu dařilo, protože z následujících let máme zprávy o tom, že se neustále zvětšoval. To trvalo až do poloviny 18. století. Tehdy byl dvůr rozparcelován a půda nabídnuta novým osadníkům. Ti vzkřísili vesnici, ale dali jí nové jméno na počest představitele vrchnosti, vévody Karla Lotrinského bratra císaře a velmistra Řádu Německých rytířů. Podle něj se nová obec jmenovala Herzogendorf – Vévodská ves. Brzy přišel i český název Kněžpole.
Když se ocitnete v Kněžpoli dnes, nemůžete přehlédnout zdejší kostelík stojící nad vsí. I když je trošku omšelý, přece jen je to největší památka dnešní obce. Kupodivu jeho stavba sahá teprve do počátku 20. století. V roce 1908 - 1909 jej nechal vystavět zdejší rodák Johann Riedel, což připomíná kamenná deska v presbytáři kostela. O rok později byla vybudována i ohradní zeď, která chránila hřbitov založený u kostela. Obec byla ale dále přifařena do Jiříkova. To je zajímavé i proto, že německé prameny se odvolávají, že současný kostelík sv. Jana Křtitele nebyl první stavbou svého druhu v Kněžpoli. Již za existence původního Brunářova zde prý stával dřevěný kostel prvně zmiňovaný v roce 1350, který ale po zániku vsi v roce 1603 spadl. V roce 1660 jej nahradila pouze dřevěná zvonice.
Další sakrální stavbou v obci je malá kaplička postavená na kopci, kterému se kdysi říkalo Markétin vrch. Nedávno nově opravená kaple prý byla místem, u kterého se scházela místní mládež o filipojakubské noci a pálila velké ohně, přes ně se skákalo jako při starých očistných rituálech.
Už před válkou zdejší krajinu rádi navštěvovali rekreanti. Na samotě Bělidlo je tehdy vítal vyhlášený výletní hostinec. Dnes zde najdeme penzion vybudovaný v budově zdejší školy, v zimě nedaleko nad obcí slouží vlek, běžkaři se mohou vydat do zvlněné krajiny plání kolem vesnice a v létě – turistovo a hlavně cyklistovo srdce nad půvabem zdejší drsné ale zároveň krásné krajiny zaplesá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
