Otinoves bývala rájem tkalců a krejčích. Dnes zde zraje sýr Niva

Obec je poprvé zmíněna jako součást plumlovského panství v listině z roku 1347, kdy dominium po smrti Jindřicha z Kravař zdědil Petr z Rožmberka, který jej ale vzápětí přenechal pozdějšímu moravskému kancléři Beneši z Kravař.

na budovu zdejší školy přispěl kníže Lichtenštejn, císař i zemská vláda. nejvíce však stejně zaplatili místní sedláci|foto:Miroslav Kobza,Český rozhlas

Benešův syn Petr z Kravař se v roce 1384 uvádí jako držitel Otinovsi, kde tehdy byly hned dva mlýny. S Plumlovským panstvím následně obec sdílela všechny osudy až do roku 1596. Tehdy dědicové Vojtěcha z Pernštejna prodali Otinoves a další obce v okolí držiteli Rájeckého panství Bernardu Drnovskému z Drnovic. V roce 1618 Otinoves koupil Maximilán z Lichtenštejna a součástí lichtenštejnských držav zůstala obec až do roku 1848, kdy zaniklo vrchnostenské zřízení.

Pomník padlých připomíná oběti I. světové války|foto:Miroslav Kobza,Český rozhlas

Samotná obec byla zejména zemědělskou lokalitou. Kromě dvou mlýnů, které stávaly pod oběma rybníky a z nichž se zachoval dodnes jen dolní mlýn, byly v obci jen drobné řemeslné provozy a také domácí tkalcovské dílny. Ty v polovině 19. století nahradila domácí krejčovská výroba pro prostějovské firmy.

Farní správu nad obcí vykonával kněz z Drahan. Zajímavé je, že poměrně velká obec neměla ani malou kapli. Naopak zde najdeme obdivuhodnou školní budovu. Byla vystavěná roku 1872, kdy už se v obci vyučovalo v provizorních prostorách. Stavba školy stála přes 8000 zlatých a přispěl na ni jak kníže Lichtenštejn, tak i císař František Josef I. V malé věži na škole je umístěn zvon, který sloužil k oznamování církevních i světských událostí. Za II. světové války jej místní zachránili před zrekvírováním tím, že jej zakopali.

Hned dva rybníky najdeme na okrajích Otinovsi a u obou stávaly mlýny|foto:Miroslav Kobza,Český rozhlas

Otinoves se rozvíjela až do II. světové války. Po obsazení moravského vnitrozemí vydal v roce 1940 říšský protektor Konstantin von Neurath výnos o rozšíření německého vojenského cvičiště u Vyškova s tím, že bude nutné vystěhovat i 33 obcí na Drahanské vrchovině. Ve II. etapě to postihlo i Otinoves, která měla být vysídlena oficiálně do 1. prosince 1942. V té době zde ve 225 domech žilo 1185 obyvatel. I když se po válce podařilo obec obnovit, část domů zmizela zcela, část byla poničena. Jen na veřejném majetku zde byla škoda vyčíslena na 702 878 Kč. Horší bylo, že velké množství obyvatel už se do vesnice nevrátilo. Někteří se odstěhovali do měst, jiní se vydali osídlovat pohraničí, zejména Německou Libinu na Šumpersku. V roce 1950 zde tak žilo jen 517 obyvatel. Pokles pokračoval i v následujících letech a dnes zde žije jen asi 280 trvale bydlících osob.

U rybníka na horním konci Otinovsi se mlýn bohužel už nezachoval|foto:Miroslav Kobza,Český rozhlas

Pastevectví skotu v okolí vždy dávalo místním dostatek mléka. Už v roce 1927 zde vniklo mlékařské družstvo a o dva roky později zde byla postavena družstevní mlékárna. Ta patřila k největším a nejmodernějším v okolí. Za války byla zničena, ale v roce 1949 byl provoz obnoven. V roce 1963 se zde začal vyrábět sýr s modrou plísní s názvem Niva. Pojmenování nezískal podle nedaleké vesnice, ale podle obce Dobrá Niva na středním Slovensku, kde začali tento sýr vyrábět po vzoru francouzského sýru Roquefort. Sýr se zde vyrábí ve velkém dodnes.

Kromě školy zde najdeme mnoho drobných památek. Mimo křížů a pomníku padlých zde stojí u školy i socha sv. Jana Nepomuckého. Okolí obce je stvořené zejména na cyklistiku. Zajímavé je například údolí potoka Bílá voda, kudy se dá vyrazit třeba až do Moravského krasu. Je dobrou trasou i pro pěší, kterým poslouží i červená turistická značka procházející obcí.