Po někdejších lázních v Chropyni zbyl jen pramen s tryskající minerálkou

U počátku existence zdejších lázní totiž stálo hledání zcela jiného podzemního zlata, a to ropy.

S nápadem na provedení hlubinného průzkumu možných ložisek přišel továrník z nedalekých Koryčan Břetislav Barták. První pokusy s vrty provedl už v roce 1939 a pokračoval v nich až do roku 1942. Cílem jejich průzkumu byla louka nedaleko rybníka Hejtman. Ropu sice nenašli, zato z podzemí, z hloubky kolem 360 metrů, začala tryskat pod poměrně velkým tlakem voda.

Zdálo by se, že se jednalo o neúspěch. Nicméně Břetislav Barták nechal vodu laboratorně prozkoumat a zjistil, že má zcela unikátní složení. Obsahovala brom, lithium, kyselinu boritou a další stopové prvky. Navíc byla bohatá na jód a také na plyny, které ji umožňovaly dostávat se na povrch. Zejména se jednalo o metan. Odborníci zpozorněli, protože voda s podobným složením se nikde v Evropě nevyskytovala.

Pramen byl poměrně bohatý, dával až 1500 litrů vody za minutu. Zajímavá byla i teplota vody, která se pohybovala kolem 23°C. Voda také proudila z podzemí pod tlakem, který těsně před vyústěním dosahoval 4,5 atmosféry.

Využití se nabízelo pro lázeňství. Podnikavý továrník Břetislav Barták v roce 1944 postavil u pramene dřevěnou koupelnu, aby zjistil jaké léčivé účinky voda má. Ukázalo se, že pomáhá zejména při léčbě revmatismu, a to dokonce s nečekanou úspěšností. K nápadu vybudovat v Chropyni lázně už tedy byl jen kousek.

Vody je kolem Chropyně v rybnících dost. Minerální se však skrývá hluboko v podzemí|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že podíl na výstavbě lázní musí mít také občané Chropyně. V roce 1945 tak byla založena společnost Lázně Chropyně, spol. s r. o., do které místní lidé vložili téměř pět milionů korun. Lázně měly 12 koupelen s příslušnými masážními místnostmi a odpočívárnou, s kapacitou až 300 pacientů denně, byly slavnostně otevřeny 28. června 1947 tehdejším ministrem zdravotnictví Adolfem Procházkou. Druhý den byly také vysvěceny prameny. Jeden nesl jméno „Ječmínek“, druhý u vchodu do lázní pak měl jméno právě po ministru Procházkovi (samozřejmě dočasně jen do roku 1948).   

V průběhu první lázeňské sezóny zkoumali odborníci z brněnské Masarykovy univerzity provoz a shledali jej za velmi vhodný pro léčení pohybového aparátu. Lázeňským lékařem se zde stal Alois Kameník a proudili sem hosté z republiky i ze zahraničí.

Po znárodnění už v roce 1949 tehdejší Ústřední ředitelství státních lázní a zřídel oznámilo, že lázně po technické stránce neodpovídají předpisům a tudíž nemohou fungovat jako lázně léčebné. Mely být uzavřeny, ale nakonec se do toho vložilo město a začalo lázně provozovat jako očistné a rekreační zařízení ve své režii. I tak se sem lidé jezdili léčit, protože výsledky zejména v oblasti léčby revmatismu byly opravdu překvapující.

V padesátých letech byl léčebný provoz zčásti obnoven. V roce 1976 byly lázně zrekonstruovány a zvýšena jejich kapacita. V roce 1984 dokonce padl návrh na stavbu zcela nového areálu, k jeho realizaci však nikdy nedošlo. Lázně fungovaly i po roce 1990, jejich definitivní zánik však způsobily povodně v roce 1997, které celý areál zničily. Dnes na místě lázní najdeme jen rezavějící pramen a tabuli s historií lázní. Snahy o obnovu lázní či stavbu domova pro seniory soukromými investory zatím kýžené výsledky nepřinesly.