Potůčník je horskou osadou opředenou legendami i vírou v zázračná uzdravení

Jak už jméno obce napovídá, rozkládala se kolem stejnojmenného potoka, který pramení v podobě několika menších toků v kopcích Hanušovické vrchoviny, v nadmořských výškách přes 650 metrů. Jen nejspodnější část katastru pak leží v údolí řeky Branné, jejíž sílu odpradávna využíval nejprve mlýn a později i další provozy.

Počátky existence obce sahají do 16. století. V roce 1575 zapsal Jan mladší ze Žerotína a na Losinách své ženě Anně mladší z Limberka věno 8000 zlatých na svém zboží. Mezi vesnicemi, které měly toto věno vyplatit je jmenována i osada Lautrpach, spisovně německy Lauterbach, tedy čistý potok. Odsud je pak české jméno Potůčník.

10 fotografií

Obec to tehdy byla docela velká, protože už v roce 1591 měl 28 usedlých rodin. Rychtářem byl Tobias Schreiber. Po celou dobu své existence přináležela k velkolosinskému panství. Po třicetileté válce se počet usedlých rodin kupodivu ještě o jednu zvýšil. Kromě sedláků zde žili také chalupníci, z nichž část pracovala také v lesích. Už od roku 1788 byla v Potůčníku jednotřídní obecná škola. V následujících staletích se pak rozrostla dokonce na dvojtřídku s německým vyučovacím jazykem. V roce 1839 zde stálo už 40 domů s 251 obyvateli a olejna lisující lněná semínka.

Po roce 1850 se obec stala součástí Pustých Žibřidovic a připadla k vízmberskému soudnímu okresu a politickému okresu Šumperk. Kolem řeky a mlýna vznikaly menší výrobny. V roce 1888 tudy projel první vlak na trati Hanušovice – Gluchołazy, nicméně zastávka byla zřízena až později. Časem byla postavena i silnice vedoucí do Jeseníku. Byla zde postavena cihelna a v roce 1938 tady hanušovické Lnářské družstvo nechalo vybudovat moderní tírnu lnu. Znárodněna byla hned po druhé světové válce a fungovala do devadesátých let minulého století, kdy areál velmi těžce postihly

povodně a provoz byl zastaven. Poté továrna chátrala, až v novém tisíciletí se zdejší oblast začala proměňovat v moderní průmyslovou zónu. Dnes se v Potůčníku vyrábějí například tradiční jesenické roubené domy či koloběžky, které se vyvážejí i daleko za hranice.

Obyvatelé vesnice odsud chodili do kostela do sousedních Pustých Žibřidovic. V roce 1839 byla v horní části vesnice postavena kaple sv. mučedníků Jana a Pavla se zvonicí. Podle legendy to nebyla první církevní stavba v obci. Měl zde prý stát klášter a v něm žijící mniši prý vynikali velkou zbožností. A tak sem prý chodívalo procesí z okolních obcí i z dalekých krajů.

Tak se sem prý vydal i chalupník z nedalekých Hostic s dcerou Beátou. Ta se však z procesí nevrátila. Chalupník se do kláštera za rok vrátil, a když všichni odešli, stal se svědkem toho, jak mniši v hrůzném rituálu popravili jeho dceru a její mrtvé tělo ukryli pod velký kámen v klášteře. Povolané vojsko zde prý našlo patnáct zohavených panen. Mnichy pochytali a odvezli na Špilberk do žaláře. Opuštěný klášter pak prý zchátral a rozpadl se.

V průmyslové zóně obce vznikají v této hale i repliky historických jesenických roubenek|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Co je na tom pravdy dnes už patrně nezjistíme, ale i kaple sv. Jana a Pavla měla, co se chátrání týče namále. Po odsunu Němců v roce 1946 začala rychle chátrat a v roce 1989 byla už ve velmi špatném stavu. O dva roky později se její opravy ujal z vlastní iniciativy stavitel Václav Tomek. V roce 1997 se kostelík dočkal opětovného vysvěcení i první mše po více než 50 letech. Bohužel o deset let později kaple po zásahu bleskem do základů vyhořela. Dnes se na její obnově podílí farnost i různé spolky z okolí, a tak se snad opět dočká obnovy.

V lese nedaleko obce najdeme ještě jednu kapli. Je zasvěcená sv. Anně. Byla postavena nad pramenem, kde došlo od 18. století k mnoha pozoruhodným uzdravením. Po roce 1990 byla kaple obnovena a lidé sem na poutě chodí dodnes.