Prameny a pramínky Studničního vrchu daly tomuto místu nehynoucí slávu

27. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Studniční vrch v popředí se sanatoriem Priessnitz
0:00
/
0:00

Studniční vrch je nejen nejvyšším vrcholem Sokolího hřbetu patřícího do masívu Rychlebských hor, ale také místem, které lze bez nadsázky považovat za přírodní srdce Jesenicka a symbol propojení člověka s přírodou.

Rodný důmVincenze Priessnitze dnes slouží jako muzeum.JPG

Svahy této hory jsou už nějakých 170 let sešlapávány podrážkami bot poutníků, lázeňských hostů a milovníků zdejší přírody. Vděčíme za to zakladateli vodoléčby Vincenzi Priessnitzovi, chudém muži bez vzdělání a znalostí etikety, který pocházel ze selského rodu z Gräfenbergu. Narodil se zde 4. října 1799, a voják, který tu noc prý u Priessnitzů nocoval, prorokoval, že se bude setkávat s knížaty a králi. Zpočátku to tak nevypadalo, v osmi letech oslepl Vincenzův otec a hospodářství tak vedl chlapec, s pomocí matky a sester, sám. Obdělával pole, pásl dobytek a hlavně, pozoroval okolní přírodu. Byl to velmi vnímavý, i když trošku zamlklý a uzavřený chlapec. Podle další legendy jednou mladý Priessnitz pozoroval laň, jak se poraněná od lovců koupe v jednom z mnoha pramenů na úbočí Studničního vrchu, pookřívá a uzdravuje se. Kdo ví, co je na tom pravdy. Faktem však je, že se Studniční vrch jeden čas jmenoval Hirschbad, tedy Jelení koupel. Tam získal Vincenz Priessnitz svou víru v sílu vody. Léčil nejprve zvířata, později, když jej těžce poranil převrácený vůz i sám sebe.

Pohled ze Sluneční louky k lázním

Zpráva o zázračné léčbě se roznesla po kraji a na dveře hospodářství v kopcích nad Jeseníkem klepalo stále více pacientů, kteří žádali o pomoc. Tak počala sláva jesenických lázní.

Studniční vrch je typický desítkami upravených pramenů, které byly stavěny od roku 1836 do čtyřicátých let 20. století. Dodnes zde bylo napočítáno přes šedesát pramenů s různou vydatností a s různým složením vody. Ve smyslu českých norem se nejedná o vodu minerální, jako je tomu v jiných lázních. Její skladba je však vyvážená a lidskému zdraví prospěšná.

Důvod, proč je hora tak bohatá na prameny doposud nebyl zcela jednoznačně určen. Částečně to může být geologickou stavbou zdejšího pohoří, které je z velké části tvořeno tvrdými, ale křehkými kvarcity. Ty se vlivem povětrnostního působení propadaly a vytvořily rozsáhlé suťové vrstvy, které jsou ideální pro absorpci vody. Voda následně vyvěrá na místech, kde se kvarcity setkávají s vrstvami jiných hornin.

Prameny dělíme na suťové a puklinové. Suťové prameny nebývají tak vydatné a často vysychají, naopak puklinové prameny přivádějí na povrch vodu z mnohdy velkých hloubek a jejich vydatnost bývá stálejší. Prameny na Studničním vrchu jsou také lehce radioaktivní. Zajímavá je ekologická úloha zdejších pramenišť. Vyvinula se kolem nich společenstva unikátní flóry, která nejsou nikde jinde k vidění.

Priessnitzův pramen je jedním z nejvýše položených na Studnicčním vrchu

První pramen byl upraven v roce 1839 z popudu maďarského hraběte Miklóse Wesselényi, který podpořil výstavbu vodovodu a tří kašen v Jeseníku. Inicioval také sbírku na stavbu Maďarského pomníku. Následovala úprava Ferdinandových pramenů, pojmenovaných na počest rakouského císaře (dnes Slovanský a Smrkový pramen). V roce 1840 byla upravena první studánka v lesích kolem Gräfenbergu, dnešní Vídeňský pramen. Tím, jak prameny postupně měnily svou přirozenost, docházelo k zániku původních přírodních sprch, které pacienti zpočátku využívali. Dnešních dnů se dočkala jen sprcha Svornosti.

Některé prameny se žačaly opravovat už v sedmdesátých letech.JPG

Po vlnách budování pramenů však přicházely i vlny ničení a chátrání. Ta největší začala po roce 1945. Nově nastupující česká správa Jesenicka měla pocit, že je potřeba skoncovat se vším německým. Kromě soch, pomníků a náhrobků tak začala postupně likvidovat i prameníky kolem města. Dokonce k tomu byl vyčleněn tým složený z kameníka Antona Bartusska a dvou pomocníků z řad internovaných Němců. Ten byl koncem srpna 1945 pověřen odtesáním všech německých nápisů z desek na pramenech. Ty měly být nahrazeny českými jmény. Naštěstí si Bartussek všechna původní jména pečlivě zaznamenal a později je poskytl muzeu v německém Kirchheimu unter Teck nedaleko Stuttgartu. Díky tomuto seznamu se při následujících obnovách podařilo ztotožnit některé zapomenuté prameny.

Mariin pramen

První snahy o obnovu pramenů začaly nesměle už v šedesátých letech 20. století z popudu Československých státních léčebných lázní. Bylo to však spíše na škodu, mnohá dochovaná prameniště byla upravena dost necitlivě.

V sedmdesátých letech se na Studničním vrchu objevují pramenáři, nadšenci, kteří se rozhodli najít, co po dávné slávě zdejších pramenů zbylo. Začali v terénu vyhledávat náznaky starých pramenišť, po kterých pak pátrali v archívech. Některé z nich dokonce už tehdy „načerno“ opravují.

Teprve v devadesátých letech se obnova rozbíhá naplno. Velkou zásluhu na tom má Hnutí Brontosaurus, které zmapovalo, popsalo a znovuobjevilo mnohých zapomenutých míst a dodnes obnovilo desítky prameníků.

Josefův pramen před obnovou

Za jesenickými prameny se dnes mohou návštěvníci vydat po mnoha turistických i naučných stezkách.

V okolí najdeme i mnoho křížů, kapliček, Božích muk a dalších sakrálních památek, včetně pomníků nešťastných sebevrahů. K těm patří Enhuberův hrob, upomínka na majora c. a k. armády Fridricha Edlera von Enhuber z Vídně. Podle legendy se zamiloval do baronky Ilony von Ebenhausen, která však byla zasnoubena s jedním uherským magnátem. Ten majora udal, že se v roce 1848 podílel na vídeňském povstání. Před hrozícím zatčením dal prý Enhuber přednost dobrovolnému odchodu ze světa. Díky badatelům však víme, že to bylo jinak. Důvodem k jeho sebevraždě byly pravděpodobně psychické problémy. Byl po sebevraždě pochován na hřbitově v Jeseníku. Jenže o dva dny později se ve městě zabil skokem pod jez jistý učeň. Podle pokynů místního kněze měl být pohřben mimo posvěcenou půdu hřbitova. Ve městě vyvolalo oprávněné rozhořčení, že major na hřbitov jako sebevrah směl a učeň nikoliv. Církevní správa raději ustoupila a exhumovala majorovo tělo, které bylo následně odvezeno na místo jeho skonu nad lázněmi a tam pohřbeno.

Další z upravených pramenů

Hrob nejprve značil prostý dřevěný kříž, v roce 1865 byl na jeho místě postaven mramorový pomník v podobě jakéhosi ulomeného sloupu. Prý jej zde nechaly vztyčit „ušlechtilé paní gräfenberské a frývaldovské“. Nápis na sloupu stvořený rakouským hejtmanem Rittmeistrem dodnes hlásá: „Muž plný života a síly jaré – zde zahynul co oběť světa zlob a jeho tělu přátelství tu staré – květnatý lesní upravil hrob. Co zbožná horlivost mu odpírá, ten kousek země, lásku nemajíc, to láska k lidstvu jemu věnovala – přemnohou slzu při tom uroníc.“

autor: kbz
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?