Srpnové utajené vysílání Dubček – Císař ABX

Okupační vojska měla brzy pod kontrolou velká česká a slovenská města, kde se v prvé řadě potřebovali zmocnit sdělovacích prostředků, zejména tisku, rozhlasu a televize.

Nejinak tomu bylo v Olomouci, kdy na tehdejší náměstí Míru (dnešní Horní náměstí) dorazily obrněné transportéry a velící okupační důstojník s několika vojáky obsadili budovu Československého rozhlasu. Ten poskytoval už od rána občanům nadevše užitečný servis: kromě nejnovějších zpráv z regionu v něm zaznívaly rezoluce z továren, individuální vzkazy, varování před provokatéry. U mikrofonu se role moderátora ujal dnešní pamětník Bohuslav Matyáš. Olomoucký rozhlas vysílal po obsazení ještě několik hodin, ale pak už se musel odmlčet.

Po poradě na tehdejším OV KSČ bylo rozhodnuto, že bude z utajeného místa prostřednictvím rozhlasu po drátě pod názvem Dubček – Císař ABX vysílat dál. „Jedno studio bylo na Dvořákově ulici ve škole,“ vzpomíná Bohuslav Matyáš, „samozřejmě ne z hlavního vchodu, ale z bočního, kde měli spojaři takovou malou místnůstku. Ale protože byla malinkatá a děti o prázdninách do školy nechodily, nechtěli jsme budit pozornost.

Za mnou tam jezdívalo auto a kolega Jarolím Koutný, který se ujal vedení vysílání, mi přivážel zprávy. Spojaři tedy vysílací zařízení přemístili do větší místnosti na neředínském sídlišti v jednom paneláku. Ve sklepním okýnku jsme jednoho dne pozorovali vojenské holínky, a protože jsme měli zprávu, že nás okupanti hledají a zaměřují, tak by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal.

Byli jsme sice v té místnosti zamčení, ale vojáci by se tam mohli dobývat. A to se naštěstí nestalo.“ A jak bylo vysílání zajištěno po technické stránce? „Já jsem četl zprávy na mikrofon,“ pokračuje Matyáš, „který byl kabelem přes reportážní magnetofon připojen do propojovacích panelů a odtud to šlo prostřednictvím spojů do rozhlasu po drátě, který byl v Olomouci prakticky všude.

A nejen v Olomouci, také myslím v Litovli, v Uničově, mám dojem, že i v Přerově, takže oblast pokrytá vysíláním byla dost velká. Když se pak vrátil z dovolené v Karlových Varech režisér Vladimír Týřl, to byl asi třetí den okupace, tak se stal takovou spojkou mezi naším olomouckým vysíláním a Ostravou. Ta nás občas přebírala do svého vysílání a taky nás zařadila do celostátní štafety, v níž jednotlivá studia informovala v pravidelných intervalech o situaci ve svém regionu.

U Litovle – dnes už tam ten stožár nestojí – byla taková vysoká dominanta vojenské vysílačky. Zvolili pro ni název Ječmínek a měla úžasně daleký dosah. Mám stoprocentně zaručené zprávy, že nás bylo prostřednictvím Ječmínka slyšet ve Švédsku a na severu Afriky.“ - Bohuslav Matyáš nebyl ovšem jediným, kdo se na tajném vysílání Dubček - Císař v době okupace podílel.

„Tou vůdčí osobností, která převzala hned na počátku iniciativu, byl Jarolím Koutný. U něho doma se scházeli Vladimír Týřl a Lubomír Smiřický a chystali pro mě materiály. Jarolím Koutný s technikem Oskarem Dvořákem byli také jediní, kteří věděli, kde se nacházím.“ Za svůj statečný postoj v době srpnové okupace se normalizátoři olomouckým rozhlasákům „odměnili“ tím, že museli vesměs rozhlas opustit a mnozí se – jako Bohuslav Matyáš – museli živit v dělnických profesích.