Vápenka v Supíkovicích připomíná tradiční výrobu Jesenicka

Přirovnání Supíkovic k proslulým nalezištím mramoru využívaným již od antiky má své opodstatnění. Také zde se nachází rozsáhlá ložiska této horniny. Na rozdíl od Carrarského mramoru je ten zdejší spíše šedý, šedobílý až bílý s pruhy nebo šmouhami. Těžil se zde od nepaměti, ale hlavní rozvoj produkce lze směřovat do druhé poloviny 19. století. Zdejší mramor byl také vyvážen a to i na významné stavby – například na stavbu Říšského sněmu a muzea Pergamon v Berlíně či třeba na Vřídelní kolonádu v Karlových Varech.

Stejně jako jiné mramory, má i ten supíkovický, původ v dávných mořích. Metamorfózou hornin pak došlo k přeměně usazenin v krystalický vápenec – tedy mramor. Ten se kromě kamenické produkce v okolí Supíkovic také odpradávna využíval k pálení vápna pro stavební účely. V nejstarších dobách byl vápenec těžen v malých lůmcích. Poté byla surovina dovezena na okraj lesa, kde byl k dispozici dostatek dřeva pro vypálení. Nadrcený kámen se prokládal dřevem, a poté se hromada zapálila. Po vyhoření dřeva byl vypálený vápenec vyhrabán. Používal se hlavně na zdění a to dokonce i do základů. Některá stavby takto zpevněné stojí v okolí už stovky let.

Stejně jako ostatní těžba a zpracování mramoru, procházelo průmyslovou revolucí i pálení vápna. Tato změna spadá do období první poloviny 19. století, kdy se na Jesenicku objevily první šachtové vápenné pece. Supíkovičtí vápeníci nemohli zůstat pozadu. V té době patřili k největším sedlákům v obci majitelé tzv. Horního dvora, rodina Drechslerova. Těm patřily rozsáhlé pozemky, včetně těch, na nichž dnes najdeme světoznámé jeskyně Na Špičáku. Kromě toho měla rodina nedaleko svého domu menší lom, v němž se těžil mramor. Právě ke stěně tohoto lomu byla v roce 1856 přistavěna zděná šachtová vápenná pec o výšce 13,7 m a obvodu 38m. Vápenná pec se dochovala dodnes a po nedávné rekonstrukci je ozdobou Supíkovic navštěvovanou hojně i turisty.

Postup vypalování v této šachtové peci byl poměrně jednoduchý. Odspodu se pec naplnila dostatkem palivového dříví, na nějž se zavážecím otvorem ve vrcholu navršil drcený vápenec.  Poté zapálili vápeníci dřevo a čekali, až se vápenec dostatečně vypálí. Následně byla odstraněna vrstva popele a poté bylo třemi vyvážecími otvory prolomenými v patě objektu, zaklenutými půlkruhovým záklenkem, vyvezeno hotové vápno. To sloužilo jak ve stavebnictví, tak i zemědělcům.

Dokdy se zde tímto způsobem pálilo vápno nelze přesně určit. Postupně však byla výroba utlumována, až zanikla docela. Vápenka však přežila do dnešních dnů a spolu s nedalekými jeskyněmi a skalním městem Na Špičáku patří k nejvyhledávanějším lokalitám v okolí.