Žlíbek vznikl kolem Tomíkovického mlýna

Pravdou ovšem je, že kdo cestuje po Žulovsku a Javornicku vlakem, pro toho Žlíbek zase žádným tajemstvím není. Byť jej asi zná spíše jako železniční zastávku Tomíkovice. To jen dotvrzuje, že tato malá osada byla vždy součástí Tomíkovic a vyrostla kolem zdejšího mlýna.

Samotné Tomíkovice jsou v historických pramenech zmiňovány již k roku 1291 v listině vidnavského fojtství, která však popisuje stav asi o půl století starší.

Jestli už v té době stával v Tomíkovicích mlýn není jisté, zprávy o něm chybí. Když ve 14. století pak obec zpustla, nikdo služby mlynáře nepotřebovat.

Díky vratislavskému biskupu Gerstmanovi byla obec znovu osídlena. V roce 1584 se zde již uvádějí dva mlýny. Jeden z nich patřil zdejšímu šoltýsovi, pro historii Žlíbku je důležitější ten druhý, kterému se už tehdy říkávalo Schlippenmühle. Patřil do majetku biskupa. Z dobových rejstříků víme, že mlynář odváděl biskupství nájem 12 tolarů ročně, přičemž tím také vyplácel povinnost vykrmit pro biskupskou kuchyni jedno pěkné prase.

Právě kolem mlýna si v údolí Vidnavky lidé postavili prvních pět domů a tak vznikla osada Schloppe, později Schlippengrund, dnešní Žlíbek. Zmíněna je poprvé v roce 1538, ale první obyvatelé se zde uvádějí až v osmdesátých letech 16. století v souvislosti s mlýnem.

Do počátku 19. Století se Žlíbec co do počtu obyvatel změnil jen málo. Je zde uváděno pět domů a čtyři rodiny. Teprve později se osada přece jen začala rozrůstat. Mohla za to i těžba žuly, která se kolem rozvíjela v četných malých lomech, jejichž stopy v okolních lesích dodnes najdeme.

Když se v roce 1893 začala trasovat železnice, která měla spojit Dolní Lipovou s Javorníkem, bylo jasné, že se v hornatém terénu koleje budou držet co nejvíce údolí řek. A tak se po překonání sedla Na Pomezí železnice přimkla k toku Vidnávky a nádraží Tomíkovice tak muselo jednoznačně najít své místo za kopce od vesnice – ve Žlíbku.

Trať byla zprovozněna v létě roku 1896 a je pozoruhodné, že ve stísněných poměrech Žlíbku se směstnala nejen staniční budova, ale i 56 metrů dlouhé nákladiště využívané zejména pro vagónování dřeva a stavebních hmot vyráběných z kamene.

Aby bylo možné udržet poloměry zatáček a také stoupání, vyrostl hned u nádraží přes říčku Vidnávku krásný kamenný viadukt. Prochází pod ním nejen řeka, ale jakýmsi tunelem i náhon na mlýn, který vychází z řeky nad jezem umístěným jen kousek za viaduktem. Náhon dodnes pohání malou vodní elektrárnu a nad jezem je v letních měsících příjemné chladivé koupání.

Samotný Žlíbek dnes zčásti slouží k rekreaci. Díky specifickým poměrům to zde vypadá jako v jakési misce, kterou omylem osídlili lidí, ale to je jen zdání. Proti proudu Vidnávky vede příjemná lesní cesta do Žulové, kterou využívají i cyklisté. Dále po proudu už řeka pokračuje bez cesty, úzkým zařezaným údolím, kudy vedou jen úzké pěšiny a železniční násep.

I když je Žlíbek jen zapomenutý kout jesenické krajiny, je to místo, které dýchá zvláštní romantikou a místní jsou na své údolíčko hrdí. „Ve Žlíbku je klid, pohoda a vůbec nejlíp,“ prozradila mi mladá žena, která tady se mnou nastupovala do vlaku a dodala: „Jinde bych nebydlela. Ani za nic!“