Básník a ředitel Alois Rečka

12. červen 2014
Velké studio Českého rozhlasu Olomouc.jpg

"Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí." Asi málokdo ví, kdo je autorem této vznosné sentence zasazené do mozaiky haly Hlavního nádraží v Olomouci. A přece jde o člověka, který se o kulturní rozvoj hanácké metropole nemalou měrou zasloužil.

Je jím básník, publicista a dlouholetý ředitel olomouckého studia Československého rozhlasu Alois Rečka. Ta jeho věta je nejen svědectvím tehdejší doby, ale rovněž i jeho schopnosti patosu, touhy po velikosti, kterými jsou prosyceny i jeho poemy Olomoucké kašny, Improvizace na Lafayetta nebo Polibek do kamene.

Alois Rečka se narodil 16. 10. 1921 v obci Klečůvka v okrese Zlín. Do Olomouce přišel v roce 1953 jako ředitel rozhlasu. Předtím pracoval v zahraničním oddělení ČTK v Praze.

Jaké ale bylo stát v čele jednoho ze studií takové instituce, jakou byl Československý rozhlas v druhé polovině padesátých a v šedesátých letech neklidného minulého století? Na to by nám mohl dát odpověď nejlépe přímo pan Alois Rečka. Ten už tak ale neučiní: zemřel 12. 8. 1986 v Olomouci.

„V době, kdy jsem ho poznal, mu bylo už k šedesátce“, vzpomíná na něj bývalý redaktor olomouckého rozhlasu Jan Slavotínek. „To, co já nepamatuju, bylo období, kdy byl ředitelem rozhlasu: od roku 1953 až do roku 1968, respektive 1969. To je nepředstavitelná doba, kdy tady za toho komunistického režimu dělal pan Rečka mnohožánrovou činnost. Byl to člověk, který psal velmi sublimní esejistiku, postřehy z výtvarných ateliérů nebo z vernisáží. Člověk, který se pak podílel na zajímavém, výtvarně zaměřeném amatérském filmu – to byla skupina jistého pana Kučery z Přerova, pro kterou psal scénáře. Dokonce za to získal mezinárodní cenu, pro kterou si ovšem nemohl do Španělska jet. Byl to člověk, který měl mnohostranné zájmy a velmi dobré vztahy s těmi lidmi, kteří jej dovedli ocenit. Je paradoxem, že z toho všeho nezbylo v archivu téměř nic, protože kvůli jeho jménu, za jeho aktivní postoj v létě 1968, nemohlo být nic dochováno.“

Něco málo z Rečkovy tvorby se ale přece jen dochovalo – například jeho poéma Frývaldov, verše o Jeseníkách… To vše jsou ale pouhé střípky, z nichž je těžko vykřesat pravdivý portrét básníka, publicisty a ředitele Československého rozhlasu v Olomouci Aloise Rečky.

Jisté je, že to byl člověk mimořádného rozhledu a kvalit, který se přátelil s novináři, literáty, a zejména s výtvarníky, jejichž světu rozuměl a uměl jej vykládat. „Nebyl jsem pracovníkem rozhlasu a nevím to přesně, ale z jeho projevů, poznámek a vyprávění mám pocit, že byl hrdý na to, že k rozhlasu patří a že patří k těm, kteří mají možnost jej nějak ovlivňovat“, shrnuje jeho význam jiný olomoucký publicista Bohumír Kolář.

Další díl pořadu z cyklu Hlásí se Olomouc věnovaný řediteli Rečkovi poslouchejte v neděli 4. května ve 14 hodin 30 minut.