Bukovice u Písařova byla založena jako samostatná obec patrně počátkem 15. století

Je to jedna z mnoha obcí u nás, které pojmenoval bukový porost. Vždyť jen v olomouckém kraji najdeme obce a osady se jménem Bukovice hned tři. Pokud hledáme něco, co Bukovici u Písařova odlišuje od těch ostatních, tak je to jediná, která se uvádí v jednotném čísle.

Ves se vine nejen kolem již zmíněné silnice vedoucí přes Štíty do Lanškrouna, ale zejména v mělkém údolíčku potoka Čistá, který pramení v dolince mezi Čechovou horou a horním koncem Písařova. První zmínka o ní je uváděna k roku 1480, kdy majitel štíteckého panství Albrecht ze Šternberka prodává Bukovici, spolu s jinými obcemi ze svého dominia, Janu z Dalčic.

Do katastru obce patří i pověstmi opředená Čertí skalka na svazích kopce Lázy|foto: Miroslav Kobza

Obec byla i nadále spravována ze Štítů, a to až do roku 1602, kdy se společně s celým panstvím dostala do majetku zemanského rodu Odkolků sídlících na Temenici. Za účast na stavovském povstání však bylo po Bílé hoře Janu mladšímu Odkolkovi panství zkonfiskováno. Jeho novým majitelem se stávají Lichtenštejnové. Ti spojili štítecké panství s panstvím rudským, jehož součástí pak Bukovice byla až do roku 1848, kdy zanikla vrchnostenská správa.

Malá ale o to zajímavější památka na minulost obce je tato dřevěná zvoinička z 19. století|foto: Miroslav Kobza

Dobové dokumenty nám prozrazují, že v obci byla rychta, a také to, že zejména v 17. století byli místní sedláci v ostrém sporu s vrchností. Zatímco zpočátku byla vesnice spíše českou enklávou, postupně se obyvatelé poněmčovali. A tak na rozdíl od Písařova je většina z 290 obyvatel napočítaných v polovině 18. století německy mluvících.

Většina obyvatel obce z dob dávné minulosti se živila zemědělstvím. Pravdou je, že pozemky kolem osady jsou úrodnější než v samotném Písařově. Navíc, i zde se rozvinula pro tento kraj typická domácká výroba kartáčů či předení nití, které vykupovali faktoři.

Obec měla také školu, a to už od roku 1834. Vyučovalo se v ní německy a spravoval ji písařovský farář. Česká škola zde vznikla až v roce 1919. Na přelomu století měla Bukovice již necelých 450 obyvatel. V roce 1919 došlo také k administrativnímu sloučení obou obcí. Proč se Bukovičtí k tomuto kroku rozhodli, není zcela jasné.

Někdejší budova české menšinové školy|foto: Miroslav Kobza

Obec je dnes velmi často křižována zejména cyklisty, kteří si objezdem přes sedlo nad Hambálkami ušetří stoupání do prudkých kopců Zábřežské vrchoviny. Už při průjezdu vesnicí si mohou všimnout moderní architektury někdejší české menšinové školy. Pozoruhodnější památka je ale poněkud skrytá. Přímo kousek od křižovatky hlavních cest najdeme unikátní dřevěnou zvoničku, která je i památkově chráněna. Byla vybudována někdy ke konci 19. století a je jednou z mála podobných staveb, které se v tomto kraji zachovaly. Málokdo tuší, že známý zájezdní hostinec Kocanda, stojící na dolním konci Písařova, katastrálně vždy patřil do Bukovice. Legendy o schůzkách loupežníků v dávných časech jsou tedy legendami Bukovickými, stejně jako temné příběhy o Čertí bráně či Čertí skalce trčící nedaleko z lesa.