Herbortice jsou místem krásné přírody a kdysi i esperanta
Pozoruhodné místo, které znají nejen obyvatelé moravskočeského pomezí, ale také milovníci krásných cest vrchovinou, která odděluje Lanškrounsko od Zábřežska. Oním místem, nacházejícím se přímo ve stínu nejvyšší hory tohoto kraje, 714 metrů vysokého Lázku, je malá osada Herbortice.
Zatímco mateřská vesnice Cotkytle, pod kterou kdysi samostatné Herbortice od roku 1976 patří, se rozkládá svým centrem na vrcholu horského hřbetu táhnoucího se od Lázku k Bukové Hoře – Herbortice najdeme v dolíku na západním svahu tohoto hřbetu. Když sem vyrazíte, čeká vás nejprve prudký sestup serpentýnami začínajícími za cotkytelským kostelem a když se cesta narovná, jste v centru Herbortic.
Údolí, ve kterém se nachází, vyhloubil za staletí svého proudění krajem Hraniční potok a jeho přítoky a dnešní vesnice je v něm schovaná jako mládě zajíce v dolíku uprostřed pole.
Lidé se v této krajině horských luk a lesů usadili již poměrně dávno. V roce 1304 je obec zmiňována mezi vesnicemi, které ve východních Čechách daroval král Václav II. zbraslavskému klášteru. Ano, ve východních Čechách, hranice někdejšího katastru Herbortic tvoří i někdejší hranici mezi zemí moravskou a českou – i když dnes se hranice Pardubického kraje přesunula blíže do vnitrozemí Moravy, dále k Crhovu.
Poté, co klášter ztratil nad Herborticemi moc, byla osada připojena k lanšperskému a později k lanškrounskému panství kde zůstala až do konce patrimoniální správy. Zajímavé je jméno obce. Vychází z vlastního jména Herbort a vychází z osobního jména zakladatele vsi. Zajímavé je že na přelomu 19. a 20. století měla obec oficiální název Herbotice, teprve od roku 1923 se R do jména osady opět vrací.
Vesnice byla vždy českou osadou a patřila k onomu českému krčku, která spojoval české vesnice Zábřežska s českým obyvatelstvem podhůří Orlických hor. Proto i tady byly v minulosti časté demonstrace síly jak českého, tak i německého obyvatelstva okolních obcí.
Místní obyvatelé Herbortic se živili skrovným zemědělstvím a prací v lese. Mimo to byl v obci jeden větší a jeden menší mlýn, navíc však osazený pilou, která zpracovávala lesní bohatství okolních hvozdů.
Osada se rozkládá v údolí Hraničního potoka a na úpatí vrcholu Lázek. První zmínka o osadě je z roku 1304 a byla majetkem zbraslavského kláštera. V pozdějších letech se Herbortice stávají součástí lanškrounského panství.
Dnes je velká část domů v obci zasvěcena rekreaci. Místní obyvatelé i chalupáři v mnoha případech zachránili unikátní horské chaloupky Herbortic. Místy si zde připadáte jako za starých časů a je jen dobře, že obec žije. K významnějším památkám patří zdejší malá kaplička, u níž se slaví pouť pravidelně po Svátku Nanebevstoupení Páně.
Co je bezesporu na Herborticích neopakovatelné je okolní příroda. Ne náhodou zde najdeme hned tři chráněná území. Přírodní rezervaci V Dole, přírodní rezervaci Selský les a přírodní památku Selský potok. Rezervaci V Dole tvoří území s bohatým výskytem chráněných bledulí jarních. Selský les tvoří původní jedlobučina pralesovitého typu s mohutnými buky pamatující staré sedláky, po nichž se jmenuje přírodní památka Selský potok chránící meandrující koryto Selského potoka, na jehož březích se také daří bledulím. Krásné je údolí Hraničního potoka, kterým vede cyklotrasa s mnoha brody, která patří k neúžasnějším trasám v oblasti.
Herbotice byly na přelomu 60. a 70. let zasvěceny v letních měsících univerzálnímu jazyku – esperantu. Zasloužil se o ně místní rodák esperantista a kněz P. Josef Xaver Kobza, který v letech 1969 až 1977 pořádal právě zde proslulé tábory katolických esperantistů pod dohledem houbařů z STB. Někteří z jejich účastníků se do obce i po letech vrací.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
