Hrabůvka
Donedávna jsem si při vyslovení jména Hrabůvky vždy představil stejnojmennou místní část Ostravy. O obci téhož jména rozkládající se v nadmořské výšce kolem 320 metrů pod vrchem Hůrka, asi tři kilometry severozápadně od Hranic jsem neměl ani tušení. Přesto tato malebná obec pod stěnou velkého lomu existuje, a protože hned po příjezdu do obce na nás vykoukne dům s hornickým znakem ve štítu, souvislost s ostravskou místní částí je více než příhodná.
Obec leží na pomezí Moravské brány a Oderských vrchů, které se jako stěna zvedají z mírně zvlněného údolí. Už příjezd do vesnice od Hranic je zajímavý. Silnička vede po vrcholu násypu tunelu, kterým prochází dálnice směrem na Ostravu. A kdyby jen silnice, kolem vesele protéká i Uhřínovský potok, mimochodem jedna z páteří vesnice. A přímo pod ním si fičí kamiony do daleka.
Hned na začátku obce nahlédněme do její historie. Nejprve k názvu. Hrabůvka od hrábí či hrabání, to se přímo nabízí. Odborníci však nevylučují ani to, že jméno obec dostala od porostu habrů. Koneckonců nejstarší zápis jména vesnice, z listiny z roku 1371, ji jmenuje jako Habruwku.
Zdálo by se, že současná poloha obce nemá chybu. Podle některých historiků však osada dříve stávala výše v kopcích Oderských vrchů. Na současné měla být přemístěna až později. Je pravdou, že umístění mimo Moravskou bránu mohlo být vedeno obavami před procházejícími vojsky, která tury táhnula prakticky při každém válečném konfliktu.
Hrabůvka, ve které v 16. století žilo 14 usedlých rodin, byla vždy přifařena do nedalekých Drahotuší. Po Bílé Hoře se stává majitelem panství rod Ditrichštejnů, který jej drží až do konce patrimoniální správy.
Na konci 18. století vypukl v obci velký požár, který zničil velkou část vesnice. Stalo se tak v roce 1791 a zprávu o tom nám podává pamětní list, uložený do makovice jedné z hrabůveckých památek. Řeč je o krásné dřevěné zvonici z počátku 19. století. K dalším památkám pak patří bizarní, pseudogotický hrádek Kunzov, který však stojí už na katastru sousedního Radíkova. Zmínit bychom však měli také kříž z počátku dvacátého století a půvabnou sochu sv. Anny.
Rozvoj obce v první polovině 19. století byl předznamenán těžbou kamene. Ten se nejprve těžil příležitostně na pozemcích zdejších sedláků. Předzvěstí dnešní velkého lomu v úbočí kopce Hůrka byla drobná těžba za domem č.p.29, kterou rovněž provozoval majitel pozemku. Tehdy se těžil kámen ručně a těžíř platil obci poplatek za vytěžený kámen. Rozvoj dobývání můžeme připsat podnikatelskému duchu ostravského důlního průmyslníka Františka Srny. Ten si v roce 1900 otevřel na úpatí kopce lom, a pro jeho financování přizval svého bratra Antonína, který se stal ředitelem zdejšího kamenolomu, a také finančníka Jana Geisslera z Ostravy. Firma Geissler a Srna zahájila skutečně průmyslovou těžbu kamene a po mnoho let byla největší zaměstnavatelem v obci.
V roce 1910 byla vybudována technicky velmi zajímavá úzkorozchodná trať z hrabůveckého lomu na drahotušské nádraží. Měla rozchod 600 mm a délku kolem třech kilometrů. Existovala až do roku 1972, kdy byl provoz zastaven a zařízení rozebráno.
Kamenolom je dodnes významným dodavatelem drceného kameniva, a to zejména pro výstavbu a obnovu železničních tratí
Návštěvníky lákají procházky v okolních lesích spojené nejen s hezkými a dalekými výhledy, ale i se sběrem lesních plodů a hub. Milovníci kopců vyrážejí odsud do Oderských vrchů na cyklovýlety přes Radíkov do Středolesí a pak dále do Potštátu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
