Hraničky jsou prý nejkrásnějším místem Rychlebských hor

Rychlebské hory rozkládající se od nejsevernějšího bodu českého Slezska až po Kladské sedlo patří k dosud neobjeveným horským krajům. Tato zalesněná hradba nese nejen státní hranici, ale také osud mnoha vysídlených osad, které za sedmdesát let po válce zmizely z mapy. To je i případ Hraniček. Po válce odsud byli odsunuti téměř všichni obyvatelé, neboť Hraničky byly ryze německy mluvící vsí. Noví osadníci však do hor nechtěli a tak osada pomalu chátrala. Novoosídlenci si do zdejších domů jezdili pro materiál a vše co se jim hodilo. Na počátku šedesátých let dílo zkázy dokonali armádní ženisté, kteří zbylé stavby vyhodili do povětří. Mezi nimi i zdejší kostel, který zde připomíná dřevěný kříž. Jediný dům, který zde zbyl, se zachránil jen díky hříčce osudu. Jedním z mála původních obyvatel Hraniček, který nemusel do odsunu, byl lesní dělník Franz Schlögel. Musel se však vystěhovat do vnitrozemí. Po letech se však na Hraničky vrátil a nastěhoval se zpět do svého původního domu. Ten tak jako jediný přežil.

11 fotografií

Hraničky přitom před válkou byly docela malebnou vesnicí. Prozrazují to nejen dobové fotografie ale také staré letopisy. Osada byla poprvé zmíněna v historických materiálech již k roku 1785, což je sice poměrně pozdě, na osadu ležící v nadmořské výšce téměř 700 metrů je to úctyhodný věk. Osadníky byli vesměs dřevorubci pocházející z oblasti Starého města pod sněžníkem a Králík. Kromě práce v lese, pastevectví a skrovného zemědělství se zdejší lidé živili také sběrem travního semene z horských luk. To bylo v údolí vysoce ceněno pro svou kvalitu a kilogram je stál stejně jako kilo cukru. Ne nadarmo se mu přezdívalo „horské zlato“.

Už na počátku 19. století si zde místní postavili kapli sv. Josefa, která byla v roce 1884 rozšířena a znovu vysvěcena. Už od počátku 19. Století se v Hraničkách také vyučovalo a od roku 1885 měla obec i vlastní jednotřídní školu.

Díky poloze obce na hranicích s tehdejším Pruskem zde kvetlo pašeráctví. I oficiální pohraniční styk však existoval. Na cestě přes dnešní Gieraltovské sedlo stávala celnice a hned vedle ní hospoda. Obyvatelé z dnešního Gieraltova i z městečka Stronie Śląskie rádi přicházeli na jesenickou stranu hor na zábavy nebo jen na nedělní posezení.

Počet obyvatel Hraniček nebyl nijak velký. Nejvíce zde kolem roku 1860 žilo asi 260 osadníků. Po válce zde sice stálo 43 domů, v nich však nezůstal nikdo.

Dnes jsou Hraničky lákavým místem pro turisty. Ti sem přicházejí jak po hřebeni Rychlebských hor, tak i z údolí – z Nových Vilémovic, kam osada kdysi patřila, případně od Vojtovic. Často sem zavítají také návštěvníci z Polska. Rozsáhlé louky plné vzácných rostlin, průzračná voda zdejšího pramene i artefakty, které sem v poslední době umísťují umělci, lákají stále více návštěvníků. Když se však večer setmí, z opuštěných zřícenin domů na člověka promlouvají osudy těch, kteří se zde narodili a nebylo jim souzeno zde zemřít. Je to zvláštní směsice půvabu a zasmušilosti místa, kde vás z pěti metrů sleduje kuna a dává jasně najevo, že jediným stálým obyvatelem tohoto kraje je teď ona. I takové jsou Hraničky.