Jsem mladá, krásná, úspěšná, vdaná a… piju

1. prosinec 2015

Apatyka

Před pár lety jsem mohla nahlédnout do deníku čtyřicetileté ženy, alkoholičky, která se léčila v Psychiatrické léčebně. Popisovala, jak doma postupně vypila všechno, co měla a jak neváhala jít osm kilometrů do vedlejší vesnice, kde si nakoupila plnou tašku piva a vína a spěchala s tím zpátky domů přes zahrady, aby ji nikdo neviděl. Léčila se už potřetí. Vlastně zkoušela to.

Ze slov MUDr. Andrey Miklovičové vyplývá, že žen alkoholiček výrazně přibývá. Nezáleží na věku, na vzdělání a rodinných poměrech.

Tlak společnosti na výkonnost ženy je obrovský. Maminky nás navíc od malička vedly k tomu, že musíme mít dokonalou domácnost, obstarané děti, spokojeného muže, uklizeno, navařeno, napečeno.

Jenže my dnes musíme navíc skvěle vypadat, sledovat veškeré dění, účastnit se společenského života, být „in“ a ne „out“ a nedávat na sobě znát jakoukoli únavu. Uznejte – to by porazilo i vola.

Ženy často pijí tajně, proto trvá dlouho, než na to vůbec někdo přijde. Přestávají dbát o sebe, o domácnost, přestávají se zajímat o své okolí, i o děti.

Žena, o které jsem se zmínila v úvodu článku, přestala téměř vycházet z domu, dveře otevírala jen na škvírku. Dlouho o svém problému nechtěla slyšet, vinu házela na druhé. Obviňovala, útočila, urážela. Do léčebny ji po velkém nátlaku dostala dcera, která ji našla se zlomenou rukou a rozbitým obličejem na dvorku jejich domu.

Léčení trvá v Psychiatrické léčebně ve Šternberku čtyři měsíce. „Je to ale pouhý začátek a já to vnímám jako naprosté minimum. Pacienti nastupují na léčbu dobrovolně, kdykoli můžou odejít,“ říká primářka Miklovičová a pokračuje: „Každá diagnóza, každá nemoc má svůj doporučený postup. Když to budu chtít uspěchat, nemůžu očekávat, že bude fungovat. Všechno má svůj čas. Není neobvyklé, že se pacientky vracejí.“