Katastrofu těchto rozměrů nikdo nepamatoval

30. červen 2014

Další díl cyklu Hlásí se Olomouc věnujeme povodním v roce 1997. Katastrofu těchto rozměrů nikdo nepamatoval a nikdo na ni nebyl zcela připraven. Pro mnohé v zatopených oblastech byl v těch dnech rozhlas jediným dostupným médiem, které jim bylo schopno přinášet informace.

Ovšem ani sám rozhlas to neměl jednoduché. Devátého července se Olomouc ocitla bez elektrického proudu, bez něhož se v té době studio neobešlo.

Technička Mirka Sychrová na ten den vzpomíná: „Toho devátého jsem měla ranní směnu, takže jsem přišla do práce a celá Olomouc už byla bez proudu. Tak jsme s kolegou technikem Jirkou Vavrdou zvažovali, co dělat dál, jak si pomoci. Naštěstí přišla možnost zřídit improvizované studio v budově Telecomu, kde proud šel. Takže jsme sbalili nejnutnější techniku – mixážní pult, mikrofon, cédéčka a přesunuli jsme se. Z těchto prostor jsme vysílali zhruba čtyři dny. Odehrávalo se to ve vypjaté atmosféře, já sama jsem měla děti na prázdninovém táboře, a nevěděla jsem co s nimi je a takových nás tam bylo víc. Volali posluchači, kteří postrádali členy rodiny. Projevilo se, že v těchto situacích se lidé semknou a dělají, co mohou. Hodně jsme se tu s kolegy poznali a sblížili.“

V tomto improvizovaném studiu pracovala také redaktorka Alena Vykydalová: „Pomáhal každý, kdo měl ruce a nohy. S kolegyní Marií Hovadíkovou jsme třeba vůbec nemohly být doma. Marie měla zatopený celý dům a já jsem se ke svému bydlišti nedostala. Tehdy nám naše milá kolegyně Růžena Sýkorová poskytla azyl. V tom improvizovaném studiu jsme trávili všichni čas, který jsme mohli věnovat. Pánové z Telecomu nás dokonce občas zásobovali potravinami, protože nebylo možné zajít si do obchodu nakoupit. Také kolega – šéf techniky Jiří Hanslian nám s manželkou z Vyškova, kde bydleli a odkud se dalo přijet, přivezli zásoby jídla a pití, abychom nestrádali.“

Bicykl je nejlepší obojživelný prostředek

Redaktorka Jana Zemková se o situaci na Moravě dozvěděla v Chorvatsku, na konci dovolené od rekreantů, kteří je tu střídali: „Když jsem pak vystupovala z autobusu, který nás vyložil na okraji Přerova a když jsem procházela směrem domů pod železničním mostem u sídliště Předmostí, voda mi sahala po pás a kufr jsem nesla na hlavě, tak jsem věděla, že je hodně zle.“

Jana Zemková se samozřejmě okamžitě zapojila do práce: „Když jsem spatřila obec Troubky, byla jsem šokovaná. Tu vesnici jsem dobře znala a teď jsem místo domů viděla zříceniny, slyšela jsem o obětech na životech, setkávala se s lidmi známými i neznámými. Do té doby jsem snad nepoznala takový zápřah, jelo se nonstop, člověk musel pracovat z minuty na minutu bez přípravy. Tehdy jsme do postižených oblastí vozili i nějakou humanitární pomoc. Když voda odtekla, a ty zatopené vesnice se objevily v celé zničené a zdevastované nahotě, přišel další šok. Tak, jak opadala voda a emoce, člověk se setkával se závistí: Když obce rozdělovaly peníze, našli se lidé, kterým nateklo snad jen do sklepa a záviděli těm, kterým spadly domy, protože dostali více té humanitární pomoci. Ta tragédie byla obrovská a pro reportéry a novináře to byla veliká zkušenost.“

Troubky-domy stopy povodní

Moderátorka Zora Ježková dodává: „ Byl to obrovský adrenalin a taky sounáležitost s těmi, kteří byli postiženi. Snažili jsme se dělat, co bylo v našich silách. Když na tu dobu vzpomínám a srovnávám ji s povodněmi v roce 2002, který jsem prožila jako moderátorka na Radiožurnálu, musím říct, že to bylo něco nesrovnatelného. V té době už měli redaktoři v Praze obrovské technické zázemí a moderátoři veškerý servis. Dá se říci, že v Čechách už byli více připraveni. V roce 1997 to byl blesk z čistého nebe, byli jsme doslova hozeni do vody a učili se plavat. Doufám, že jsme to zvládli."

Záznamy z povodňového vysílání i vzpomínky rozhlasových pracovníků si můžete poslechnout v pořadu Hlásí se Olomouc.

autoři: sul , Aleš Spurný
Spustit audio