Kníničky kdysi ležely na křižovatce cest, dnes zde silnice končí
Kníničky jsou opravdu vesnicí na pomezí Hané a kopců Zábřežské vrchoviny. Doslova za posledními domy osady se terén katastru začíná zvedat a na nejvyšším bodu dosáhne nadmořské výšky 300 metrů. Samotná obec si však užívá polohu v rovině kolem Zlaté stružky v závětří Velkého Kosíře.
Kníničky jsou poprvé zmíněny k roku 1349. Tehdy byli majiteli obce drobní zemané a to hned několik naráz. Jedním z nich byl Archleb ze Stařechovic a z Kunštátu v roce 1349 prodal 5 podsedků v Kníničkách vladykovi Podobovi z Drahanovic. Tento však svůj díl obce držel jen rok a už v roce 1350 jej prodává Dětřichovi ze Senice.
Držitelem jiné části Kníniček byl kolem roku 1350 také Bušek z Drahanovic. Obcí zajistil věno své manželce Vichně. Tento věnný statek později měnil několikrát majitele až se dostal do držení Petra z Kravař a na Plumlově, který část svého podílu na obci ještě věnoval nově vznikajícímu klášteru v Prostějově.
Na to, že Kníničky byly vždy jen velmi malou osadou se majetkové vztahy k jednotlivým částem obce (mnohdy jen k pár polím a dvěma či třem chalupám a jejich obyvatelům) pěkně zašmodrchávaly. To platilo až do konce 15. století. V roce 1493 se majiteli Kníniček a také Ludéřova a Lhoty pod Kosířem jako celku stali pánové ze Švábenic. Právě od tohoto rodu získal v roce 1550 Kníničky a Lhotu Matyáš z Hartunkova, tehdejší majitel panství se sídlem v Čechách pod Kosířem. Od té doby patřily Kníničky pod správu panství Čechy pod Kosířem a vydržely zde až do konce vrchnostenského zřízení v roce 1848.
Dnes jsou Kníničky obcí, kde končí silnice, v dávných dobách tomu tak ale rozhodně nebylo. Osada ležela na důležité křižovatce cest, která se dodnes nachází severně od vesnice na hranicích kníničkého a ludéřovského katastru. Odsud pokračovala stará stezka na Konicko a odbočovaly odsud také cesty do Ludéřov, a také přes samotnou obec do Lhoty a následně Čech pod Kosířem. Teprve s výstavbou silnice z Drahanovic přes Ludéřov význam tohoto rozcestí upadá a v moderní době se z kdysi frekventovaných stezek staly pouhé lesní cesty a některé dokonce zarostly úplně.
Zajímavé je, že přesto, že osada ležela u těchto dopravních spojnic, třicetiletá válka se vesnice příliš nedotkla, na rozdíl od nedalekého Ludéřova, kde po válce zůstalo hned několik pustých usedlostí. Naopak jsou zde zmíněny tři svobodné statky. Patřily třem místním rodům, které nepodléhaly žádné vrchnosti.
Po roce 1848 Kníničky získaly obecní správu, pod kterou spadala i sousední Lhota pod Kosířem. Obě obce byly součástí Litovelského okresu. Samotné Kníničky patřily k malým obcím, počet obyvatel se pohyboval kolem stovky. Po roce 1945 však začal počet usedlíků klesat. To vedlo k integraci vesnice k nedalekému Ludéřovu v roce 1955 a o pár let později se osada stala součástí Drahanovic. I po osamostatnění Ludéřova v devadesátých letech zůstaly Kníničky pod správo obce Drahanovice.
Osada není příliš bohatá na památky. Na zmíněné křižovatce cest do Ludéřova a Drahanovic najdeme kamenný kříž z roku 1857. Na návsi pak stojí kaple sv. Bartoloměje s křížem z postavená v roce 1936. Vedle kaple pak protéká Zlatá stružka, potůček, v jehož nánosech se dodnes objevuji drobné šupinky zlata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
